Sjíždění Vltavy

Na cestě

Naše výprava započala na vlakovém nádraží v Praze v dopoledních hodinách. Druhý tým měl vyjíždět autem až navečer. Poté, co nám první vlak ujel a na přestupu v Budějovicích se druhý vlak rozhodl, že prostě čekat nebude, jsme se vydali do „nádražky“ zapít žal a počkat na další vlak. Ten jsme už naštěstí stihli, jen jsme nečekali, že nás čeká další přestup kdesi v Rybníku, kde jsme se přesunuli do malého motoráčku, který byl rezervován pouze pro nás. Všichni ostatní se mačkali v tom druhém vagónu. Včetně kolegy, který se nám „nějak“ ztratil. A nijak se tím netrápil. Další stanice už byla naše. Vyzvednout zmateného kolegu a rychle vystoupit než se vlak zase rozjede. Kupodivu jsme vystoupili jen my u malého domečku s cedulí a kolem nic. „Opravdu jsme měli vystoupit tady?“ Ptali se mě jakožto organizátora výletu. „To uvidíme,“ řekla jsem a snažila se najít ztracený signál na GPS.

artin vltavaartin vltava

Vydali jsme se za hlukem silnice. Po chvíli nás přivítala cedule, která nám potvrdila náš směr cesty a po další chvíli první vodácká hospůdka, kterou jsme se rozhodli navštívit. Tou dobou již volal „autotým“, který se už dostal na místo určení. Nás ještě čekalo pár kilometrů,  které se při dalších dvou zastávkách docela prodloužili. Také nápad kolegy, zkrátit si cestu kolem zámku, byl vynikající. Hlavně když jsme se museli vracet, protože cesta tam „jaksi“ nebyla. V plátěnkách se po ní šlo skvěle a následné válení se po šutrech bylo také příjemné. Takže zpět k zámku a jiný směr (už po silnici) nás kolem osmé večer zavedl do kempu u Nojdy.

artin vltavaartin vltava

V kempu

Po ubytování v chatkách (jako „správní“ vodáci) jsme se šli občerstvit a čekali na přívoz lodí. Čekání jsme si zkrátili hrou, která se zdála býti opravdu jednoduchá, ale v pozdějších hodinách už reakce nebyli zrovna nejrychlejší a moc se nám nedařilo. Dorazily lodě. Ve tmě se skládaly dobře, hlavně když je stavíte na jednu hromadu hned vedle stanu. „Opravdu se moc omlouváme obyvatelům zeleného stanu, kterým tam loďka skončila.“ Barely, pádla a vesty byly nacpány k nám do chatky, aspoň mohly posloužit jako noční stolky. Zbytek večera běžel opravdu rychle, třetí hodina ranní se objevila zničehonic a naznačovala nám, že by nebylo špatné jít už spát, pokud chceme „ráno“ vyplout.

artin vltavaartin vltava

Vyplutí

Kolem dvanácté se nám konečně podařilo vyplout. Hned na začátku se dvěma kolegům podařilo cvaknout.  Což se jim tak zalíbilo, že si to po chvíli zopakovali. My, co jsme byli na vodě poprvé, jsme se seznamovali s vodáckým slangem a opravdu nás zajímalo, co znamená slovo „soulodění“. Hned po startu jsme měli možnost si to vyzkoušet. Tedy naše plavba vypadala následovně: držet se navzájem lodí, u toho ležet a nechat se unášet proudem 🙂 Překvapením také byli vodní bary, kde se také často kotvilo. Myslím, že jsme kotvili každých deset minut. Proto jsme také do dalšího kempu dorazili po šesti hodinách (trasa měla 13 km).

artin vltavaartin vltava

Kemp

Ubytování opětovně v chatkách. Po občerstvení následovala aktivní činnost v podobě volejbalu. Hra byla opravdu zajímavá, míč většinou totiž nedokázal přelétnout síť, hlavně tedy z naší strany a postupně všechny přestala bavit. Následovalo další občerstvení, menší oslava narozenin a nezdařilý pokus o půlnoci vyrazit do Krumlova. Vrcholem večera však bylo zjištění, že veškeré lůžkoviny jsou již zapůjčené a někteří z nás si nechali chytře spacáky v autě v předchozím kempu. Ač se to zdá nemožné, tak se malou chatu nepodařilo zadýchat a byla tam pěkná kosa. Naházela jsem na sebe vše, co jsem našla včetně cizího oblečení. Spolubydlící, také bez spacáku, se přikryla mokrým ručníkem (více toho neměla)  a bosé nohy strčila pod matraci. Bylo jí tedy také nabídnuto další oblečení. V šesti vrstvách jsme konečně zalehli a snažili se usnout. Po několika hodinách čekání na ráno a asi hodině spánku, kdy tělo zapomnělo, že mrzne, se konečně ukázalo sluníčko a my se mohli jít zahřát ven.

Plavba do Krumlova

„Autotým“ vyjížděl kolem desáté ráno, aby stihl vyzvednout auto. My ostatní až tak moc nespěchali a vyrazili jsme opět kolem poledne.  Tentokrát nás čekaly dva větší jezy, které jsme, až na jednu výjimku, kdy jeden z kolegů vypadl z lodi, zvládli beze ztrát. Zbytek cesty jsme si užívali opalováním na sluníčku a relaxem, protože pádlování bylo opět zbytečné 🙂 Voda nás zavedla po 10 km do cílové stanice, kde jsme nahromadili lodě a vybavení a sbalili se na cestu do Prahy. Ve třech jsme se rozhodli, že se nám domů ještě nechce a prodloužíme si ještě den dovolené v Krumlově. Odevzdali jsem lodě a vyrazili do centra. Kolega neustále skuhral, že je to daleko a ať ho necháme někde v lese a ráno si ho vyzvedneme. I přes protesty mu však nezbylo nic jiného než pokračovat v cestě. Po 20 minutách jsme došli do města, kde nás čekal složitý úkol a to najít volné místo na přespání a jak se postupem rozšiřovala únava a krátily volné ubytovací kapacity, jsme se rozhodli přece jenom vrátit do Prahy. V sedm jsme už seděli ve vlaku a většinu cesty prospali.

artin vltavaartin vltava

Tak AHOOOJ zase příští rok 😉

Pár víkendových hlášek:

„Šutr, šutr..už jsme na něm.“

„Kamínek, kamínek.“

„Co jsem ti říkal, nehýbej se a nepádluj!“

„Ruce i hlavu na stůl.“

Artiňák na MONT BLANC!

První červencový víkend se naše Artiňačka rozhodla, že zkusí zdolat nejvyšší horu Evropy a to MONT BLANC.  A vyšlo to!

artin mont blanc

Zuzčino vyprávění:

Start z Prahy směr velký kopec byl ve čtvrtek večer. Dojeli jsme  v brzkých nočně/ranních hodinách za Chamonix, přespali v autě na parkovišti a v pátek ráno pokračovali dál k velkému kopci. V městečku Les Houches jsem naložili na záda krosny a vyrazili. Na začátku  pravda do 2.137 metrů n. mořem kombinací lanovky a vláčku.  No a pak už jenom po svých a to pořád do kopce …  Od vláčku jsme vyrazili do 3.167 na první chatku, kde nás čekala první aklimatizace.  Cesta náročná, šlo se stále po kamenech či štěrku.  Počásko příjemné, letní (v ČR byly v tu dobu tropická vedra), na kopci taky hodně svítilo, ale aspoň příjemně profukovalo.  Spaní v tzv. „lágrech“, což je velká místnost, kde spí třeba 15 lidí (voňavých a chrápajících :).  Podotýkám, že od pátku do neděle žádná voda na mytí, v první chatce suché wc, vodu si koupíte jenom balenou a to za drahé eura… )

V sobotu ráno jsme se vydali zase o kousek výš. Šli jsme do výšky 3.863 metrů nad mořem. Výšlap nebyl příjemný, šlo se po hraně kopce, který můžeme nazvat až skálou (velké šutry, chvílema bylo nutné i jištění na ferratový set). Vyšli jsme nahoru do 3.863 a hodili jsme krosny do dalšího baráku. Nově postavená „chata“, kde stavba stála 7,5 mil EURo.. Opět bez tekoucí vody  a velkou vysokohorskou přirážkou za cokoliv :).

Odpoledne jsme měli volné, tak jsem si cvičně (a i v rámci aklimatizace) vyšlápli do výšky 4.200 a zpátky. Svítilo sluníčko, tak proč ne. Ideální čas na spálení nosu.

artin mont blanc

Tak a vrcholový den! Budíček v 01:55, ve 02:00 snídaně a v 03:01 odchod od chaty. Čelovky na hlavě, péřové rukavice, teplé spodky, triko do zimy, mikiny a neprofouková a nepromoková bunda. Nebylo zrovna teplo, ale člověk se chůzí do kopce zahřeje. Na nohách mačky, šlo se po ledovci, tzn. stále ve sněhu.

artin mont blanc

Na vrchol do 4.810 metrů n. m. jsem dorazila v 7 hodin ráno. Vrchol zdolán za 4 hodiny! A to odhad mého parťáka horala byl 5 hodin, takže jsem asi opravdu hodně šikovná 🙂

Na vrcholu byla zima, euforie se nějak nedostavila asi díky zimě a chuti být někde mimo silný vítr.  Ale pocit úžasný. Dala jsem to 🙂

artin mont blanc

Poté nás čekala cesta dolů. Došli jsme zpátky na chatu, dali si polívku, chvíli si odpočinuli a vyrazili dolů až v k vlaku. Cesta dolů byla hodně náročná. Upřímně –zlatě nahoru. Nohy po sestupu mě bolely ještě ve středu….ale i tak už přemýšlím, kam vyrazím příště 😉

ARTIN Beach volejbal 2015

Během každoroční grilovačky se na Sokoláku odehrál II. ročník ARTIN turnaje v beach volejbalu, jehož organizaci se ujali opět Zdenda s Michalem. Do turnaje se přihlásilo celkem 6 týmů (Evil Empire, Tom & Jerry, Č-team, MHD, Drtiči L&L, RUM), čemuž se uzpůsobil systém turnaje. Týmy byly rozděleny do 2 skupin (dle minuloročních výsledků a předpokládané síly), v nichž si to každý rozdal s každým.

artin beachartin beach

artin beachartin beachartin beach

Finálový zápas byl ozdobou celého turnaje, rozhodl se až ve třetím setu a vyhrát mohl kterýkoli z týmu. Tento rok byli Drtiči poraženi, ale hádám, že si to za rok nenechají líbit a budou se snažit si vzít, od stávajících šampionů Toma & Jerryho, putovní pohár a titul nejlepších beach volejbalistů v ARTINu zpět!

artin beach

Artiňáci pod stanem…a na vodě

Ráno jsme v hojném počtu vyjeli směr Sázava. Naložení batohy, rumem a dobrou náladou. V Mirošovicích se však naše cesty oddělovali. Většina pokračovala vlakem, někteří lenivci autem a my odvážlivci na kolech.

Cesta na kole

Ze začátku bylo těžké si vůbec na kolo zvyknout, když na něm sedíte po deseti letech. Seznámení s mechanismem přehazovaček. Zjistit, která brzda je která a hlavně si zvyknout na velice nepohodlné sedátko. Jakožto fyzicky nezdatní cestovatelé jsme zvolili pouze 20 km trasu, bohužel pojem „převýšení“ mi bylo cizí a po 10 km tahání kol do kopce se na mě spolujezdci docela často mračili. Po krátké pauze na oběd, kdy jsem vyzkoušela vodotěsnost mobilu v hrnku s čajem, jsme na mapě objevili lesní stezku. Hurá, už žádné kopce. Pravda, žádné už tam nebyli, zato bažin a kaluží tam bylo plno. Kolo bez vzorku prošlo zatěžkávací zkouškou. Další pauza na bramboráčky a zmrzlinu. A konečně kemp Sázavský ostrov.

voda artinvoda artin

Cesta vlakem

O cestě vlakem nemáme písemný ani jiný záznam. Nikdo z jejích účastníků si ji totiž nedokáže přesně vybavit. A můžou za to jistě tři dobří přátelé, R., U. a M. Ať už tak či jinak, i vyznavači hromadné dopravy dorazili na místo určení a v plném počtu.

Cesta autem

Mohlo by se zdát, že ta nejlenivější skupina vyrazila autem, protože se jí nechtělo ráno vstávat nebo protože se chtěla pohodlně dovézt až na místo určení. Opak je pravdou. Takový roadtrip jste ještě nezažili. Jeho tři účastnice si nakonec užily nečekanou spoustu dobrodružství, ovšem všechny odmítají vypovídat i pod pohrůžkou násilí.

První noc v kempu

V kempu to žilo ve velkém a to i v mírném dešti. Počínaje hrou Kubb, hra je zcela bezpečná, dokud nedostanete vrhacím kolíkem do nohy nebo do brady. Během pár minut se vám vykouzlí krásná modřina. Následoval fotbal, kdy někteří hráči již v povznesené náladě, samovolně padali a většinu hry trávili v poloze „ležmo“.  Hra byla následně ukončena a vyrazili jsme na sběr dřeva na táborák. Přece jen, když už se nakoupilo takové množství špekáčků, tak by byla škoda se na ně jen dívat. Asi po kilometru se nám podařilo najít les a v něm i suché dřevo v jakémsi příkopě.  Po zhodnocení, že dřeva máme dost, nastala otázka jak jej dopravit, co nejrychleji do kempu. Dva siláci naskládali větve na sebe a tahali je za sebou, my ostatní sbírali ztracené kusy. V kempu jsme si udělali v dešti krásný táboráček. A zakončili jej společenskou hrou „Na schovku“. Také zcela bezpečná hra, pokud vás tedy nenapadne se schovat pod karavan, z pod kterého pak nemůžete vylézt, případně běžíte přímo do nastražené kupy dřeva.

voda artinvoda artinvoda artinvoda artin

Cesta do Českého Šternberka

Celou noc pršelo. Ani ráno moc kapat nepřestávalo. Otázka: „Jedeme i tak?“ Odpověď: „Nejsme přece z cukru! Ale, co to tak o hodku posunout, ať se v klidu nasnídáme?“ Poklus za ostatními. „Posunem to o hodku?“ „Ne, vycházíme za 10 minut, kdo tu nebude, nejede!“ Poklus za snídajícími. „Čas se neposunuje. Jde se na vlak za 10 minut.“ „Dopr…!“ Běh všech snídajících posbírat věci na vodu. Já si v klidu dosnídala, s tím, že na vodu v tomhle počasí opravdu nejedu, a poté vyrazila ke stanům, kde zrovna vyrážel snídající zbytek na další vlak. V tom mě napadalo, že se tady sama asi budu docela nudit. „Počkejte na mě, jedu taky. “ Ostatní kolegiálně šli napřed, aby stihli vlak. Rychle odemknout auto, sebrat tašku, zamknout a běh za ostatními. Vlak neodjel, hurá sedíme. Do vlaku nastupuje skupinka, která měla jet vlakem před námi a velice se diví, kde se tu bereme. Vlak stojí dalších 10 minut na místě. Poté konečně jedeme.

Na vodě

Opět prší, vytahujeme pláštěnky. Rozebíráme lodě a snažíme se najít suchou plovací vestu. Pouštíme kanoisty před sebe, my rafťáci pojedeme nakonec. Chybí nám jeden kanoista. „Kde je?“ „Stále v Benešově.  Odpojili vagóny a on si do nich nevlez.“

Cesta kanoistů

Zvěstem o 6 jezech, na které bychom měli po cestě narazit, věřil málokdo. Celkem záhy po startu jsme však narazili na první, naše vodácká srdce zaplesala a hnala se za dalšími. První kánoe nasadila vražedné tempo. A nikdo první polovinu cesty na ni nestačil. Po obědové pauze však došlo k přeskupení posádek kánoí za účelem „uštvání vedoucího zájezdu“ (první kanoe), což se nám občas i dařilo. Samozvaně jmenovaný kapitán zůstal kdesi „v prachu cesty“, ale možná to bylo tím, že jako jediný se za celých 20 km zvládl, dokonce dvakrát, cvaknout, čemuž předcházela slova: „Postavím se a okounku jak vypadá ten jez před námi…“ Sušení oblečení v dešti nelibě nesla spolujezdkyně „kapitána“ a to ještě netušila, že si to za chvíli zopakuje. Následoval přejezd přes tonoucího kolegu v „tekutém písku“, kdy pomoci se nedočkal, ale mohlo ho hřát u srdíčka zlepšení nálady ostatních. Závěrečnou tečkou a zpestřením našeho úporného snažení bylo sledování přistání soukromého vrtulníku na břehu řeky těsně před koncem cesty, což v některých Artiňačkách vzbudilo romantické představy, bohužel zůstalo jen u nich.

Cesta rafťáků

Holky dopředu, kluci dozadu. Šly jsem poslušně dopředu, akorát jsme zjistily, že vepředu je vlastně vzadu. Protože někdo chytře otočil raft obráceně. Nevadí, pak se vyměníme. Přestává pršet a svítí sluníčko. Svlékáme pláštěnky a bundy. Voda neteče. Pádlujeme jako diví, ale moc se nehýbeme. Začíná pršet. Oblékáme bundy a pláštěnky. Začíná foukat protivítr. Pádlujeme jako diví, ale stojíme na místě. Přestáváme pádlovat a vítr nás odfoukává zpátky. Dostáváme výtku, že špatně kormidlujeme. Začíná svítit sluníčko, bundy ani pláštěnky si nesundáváme. Dojela nás kanoi se ztraceným kolegou z Benešova. Za chvíli už kanoi nevidíme. Začíná pršet a padají kroupy. Jedeme se chovat pod strom. Strom moc netěsní. Začíná svítit sluníčko. Vyrážíme dál. Jezy zdatně překonáváme. Sjezdem anebo přenosem. Voda je příjemně teplá. Po třech hodinách máme „teprve“ půlku za sebou. Pauza na oběd a menší usušení na sluníčku. Vyrážíme dál. Stále to nejede. Předhání nás kachny. Ztrácíme motivaci, přestáváme pádlovat. Kluci začínají pít (více než před tím). Začíná se nám vyfukovat raft. Začínáme pádlovat. Dokonce i kluci. Předjíždíme jiný raft. Předjíždíme kachny. Získáváme novou motivaci. Sluníčko stále svítí. Kocháme se okolím. Máme před sebou poslední jez. Máme za sebou úspěšně poslední jez. Vidíme před sebou most, kde jsem tahali dřevo na oheň. Začínáme pádlovat jako diví. Stále to moc nejede, ale to nám nevadí, protože před sebou vidíme kemp. Zastavujeme se, abychom dojedli a dopili zbylé pochutiny na lodi. Vyrážíme do cíle. Po 20 km útrap konečně vylézáme z raftu, a už ho opravdu nikdy nechceme vidět.

Druhá noc v kempu

Čekání na dojezd rafťáků jsme si krátili odpočinkem v restauračním zařízení. Zvládli dorazit v čase vymezeném pro vrácení zapůjčených lodí ovšem se slovy, že raft už teda fakt nikdy… Chtěli jsme si zopakovat scénku z minulé noci se zbylými špekáčky, ovšem ty se zřejmě svého osudu zalekly a schovaly se nám neznámo kam. Zřejmě minulý večer hrály na schovku také, a jestli neumřely, schovávají se tam dodnes. Překvapivě opět začalo pršet. Někteří unavení jedinci usnuli velice záhy, někteří si sdělovali zážitky z vody v suchu v autě, a jen největší vytrvalci, déšť nedéšť, zapálili ohýnek a udržovali staré indiánské tradice.

voda artinvoda artin

Odjezd

Nechtělo se nám odjíždět. Vodácká zkušenost vyvolala dokonce takové nadšení, že několik kolegů v nejbližší době vyrazí zdolat Vltavu. Ovšem vzhledem k tomu, že nás vyprovázel další déšť, ochotně jsme se rozprchli domů. Matku přírodu jsme neukecali a i když jsem vyrazili na vodu v ten nejstudenější a nejmokřejší víkend v červnu, tak jsme si ho náramně užili 🙂

Bylo toho málo a bylo toho dost

Důkaz, že „ajťáci“ nejsou jen sportovci, ale taky pěkně ostrá a nebezpečná partička, byl k vidění v sobotu v tělocvičně blízko naší stálé základny.  Pro některé Artiňáky se totiž zdála být samotnou výzvou dokonce už hodina zahájení kurzu a nejen ovládnutí umění sebeobrany. Lehké pobavení přišlo už při rozcvičce. Pružnost a koordinace různých končetin jsou zřejmě složitější než programování. Do prvních zkušebních soubojů každý šel podle taktiky, která je nejvíce vlastní jeho přirozenosti. Někdo se útočníka snažil zaskočit a složit ho k zemi (nutno dodat, že mnohým se to povedlo), někdo zkoušel taktiku lechtání, někdo se snažil utéct a někteří dokonce nabízeli úplatkem peněženky a osobní věci.

sebeobrana Artinsebeobrana Artin

Během dopoledne jsme se naučili rozdávat rány, jak někoho pořádně nakopnout, anebo jak ránu vykrýt. Chvíle odplaty pro zneuctěnou hrdost některých našich instruktorů přišla ve chvíli, kdy jsme se zkoušeli ubránit třem najednou. To prostě nedáte a pánové si to podle výrazů na tvářích řádně užívali.

sebeobrana Artin

Odpolední část jsme zahájili kapkou teorie. Perfektní příležitost nechat obědy doputovat tam, odkud už neměly šanci se v příštích okamžicích podívat zpět mezi nás. Probuzení z lehkého odpoledního klimbání bylo tvrdé. Přišla chvíle ukázat dovednosti nabyté v dopoledním bloku. Všichni jsme se shodli na tom, že při spojení všech těchto činností udržíte pokus o správnou techniku tak 3 vteřiny, dál je to jen snaha odejít se ctí.

sebeobrana Artin

Ocenili jsme také názorné ukázky využití běžných osobních věcí jako zbraní. Víme, jak použít svazek klíčů, jak účinně bodnout propiskou, a proto apelujeme na náš backoffice, aby zvýšil zásobu firemních psacích potřeb.

Jak odpadala cvičební morálka, začaly postupně slábnout i naše řady. Slabší povahy dokonce opouštěly sál dobrovolně i bez okatých výmluv na bolesti apod. Ti, kteří nakonec zbyli, si na závěr spočítali naražené těl a také téměř nekončící množství modřin. Ovšem hlavní myšlenka dne byla jasná: „Nesleduj jen ruce, sleduj celého chlapa.“ Takže nevím, jak kolegové Artiňáci, ale Artiňačky, myslím, mají jasno, kde je zakopaný pes.

Jak napovídá nadpis, zážitků a únavy bylo sice dost, ale Artiňáci jsou nenasytná banda, co jde do všeho po hlavě, a tak jsme si hned objednali podzimní pokračování. Instruktorům děkujeme za úžasně vyčerpávající zážitek a příště můžete klidně přitvrdit, hlavně při instruktážích na kolegovi 🙂

sebeobrana Artinsebeobrana Artin

sebeobrana Artinsebeobrana Artin