Rychlebské hory – „V pohodě, to dáš!“

V pátek po práci jsme vyrazili autem do Rychlebských hor (RH), kde jsme si předem zamluvili na dva dny celoodpružená kola, abychom mohli pojezdit vyhlášené Rychlebské stezky. Po hodinovém nákupu, půlhodince v zácpě a 2 hodinách jízdy jsme dojeli slavnostně do Černé Vody. V půjčovně kol jsme hned narazili na pěknou slečnu, ale sympatie asi nebyly vzájemné, protože nám nechtěla půjčit kolo ani dát telefon, abychom si ho mohli půjčit další den. 😉

Pozn.: Naše kola na nás naštěstí čekala v druhé půjčovně!

Pak jsme vyrazili na ubytko, kde nás čekal statek s volně pobíhajícími kozami, husami a dokonce i malými prasátky, která jen lákala ke grilování. Protože jsme bydleli v roubence asi 150 m od výčepu, narazil nám pan domácí bečku raději přímo v chatičce (chlaďáček už tam byl instalován) a řekl, ať si piva načárkujeme sami a doufal, že 60 piv nám na 2 dny/večery bude stačit. První den to vypadalo, že to bude jen tak tak, ale kola všechno změnila!

Rychlebske hory Artin

DEN 1

Ráno nám pan domácí nachystal skromnou snídani (šunka, salám, párky, míchaná vajíčka, domácí sýr, domácí zelenina + palačinky s borůvkami, domácími marmeládami a další spoustou přísad) – se slovy „Palačinky budu smažit, dokud neřeknete DOST!“. Nakonec jsme to vzdali a řekli dost, protože včera dělaná domácí meruňková marmeláda už nám začala téct i ušima. Takže s plnými žaludky jsme se odvalili půjčit kola a rovnou na první trail!

Na rozjezd jsme dali to nejlehčí, co tam bylo. Protože to bylo „To nejlehčí, co tam bylo!“(Bylo to asi jako když si na závody off-roadů vezmete manželčin Mercedes třídy A a nakonec s ním ještě skončíte na bedně, a to jen proto, že ty 2 Hummery před Vámi už prostě v cílové rovince nebylo kudy předjet.) Vojta nám na závěr ukázal, že na svým treku klidně přeskočí i několik schodů a tudíž půjčovat si celoodpružky bylo vlastně úplně zbytečné. Vrátili jsme se na „Základnu“, nechali si opravit drobné vady na kolech a vyrazili vstříc našemu osudu!

Cesta vzhůru byla pěkný očistec: 1000 výškových metrů, z toho většina v serpentinách, kamení nebo po úzkých lávkách. Nicméně naše trénovaná těla se s tím poprala na výbornou a nahoru jsme vyjeli jako jedni z prvních!

Rychlebske hory ArtinRychlebske hory Artin

Rychlebske hory Artin

Ze začátku jsme zvolili „lehčí“ trasu – červeno-černou ochutnávku zdejších stezek s názvem Biskupský a Velryba. 

Pozn.: Velryba je takový úsek, kdy po asi metrovém schodu následuje zatáčka, krátký kamenitý úsek, úzká lávka na balvan (Velryba), který sjedete po jeho hřbetě mezi kameny a ostrou klopenku doleva.

Rychlebske hory Artin

„První“ složitější úsek hned oddělil zrno od plev, tedy vyčlenil z naší 5ti-člené skupinky, Honzu H. a Michala P. (dále jen HP) kteří úsek v pohodě sjeli a zbytek tedy Tomášek K., HonzuT. a Michala N. (dále jen KTM), kteří se odhodlali, až po zaznění nejčastější věty našeho výletu „V pohodě, to dáš!“.  Význam věty asi nejlépe shrnuje tabulka – viz níže.

  Komu KTM HP
Kdo  
KTM Přežiješ, ale asi to bude bolet! Pro mě jistá smrt, ale ti 2 blázni by to mohli sjet!
HP Bylo to vo hubu, ale říkat jim to nebudu! Chyba = jistá smrt, ale my přece chyby neděláme nebo jo?

Tato věta zapříčinila první „objímání stromů“ i s kolem a první lehký pád.

Další nás čekala asi nejkrásnější, nejméně kamenitá (hustota kamenů klesla pod jeden balvan na 2 metry) a nejrychlejší stezka v RH a to SuperFlow! Jestliže nám HP tým běžně trochu ujížděl na SuperFlow jsme je potkávali pouze na úsecích, kde se muselo šlapat nebo tam kde na nás počkali. Člověk by si řekl, že když je to SuperFlow, tak stačí nechat kolo plynout a vše půjde samo -há, há. Klopenka, vlnka, vlna, kolopenka, hrana, pařez, klopenka, strom, klopenka, skok, kameny, vlna, vlna, klopenka, zatáčka, úzká lávka, kamení, stromy, kořeny, potůček, „díra v zemi“, …

Rychlebske hory Artin

Dolů na základnu jsme dorazili (sedření jako koně) asi ve 2 odpoledne, lehce pojedli a přemýšleli co teď. Nakonec značně unavený vrchařský tým spolu vyrazil na druhé kolo a duo Michal a Michal zase na Černý potok. Jestliže dopoledne jsme vyletěli kopec jako střely (čti – všechno jsme na nejlehčí převod vyšlapali), tak odpoledne už jsme prudké a kamenité části radši vedli, abychom pošetřili síly na sjezdy. Vyhlídli jsme si červený trail – Tajemný, Mramorový, Sjezdy.

Tajemný, hodně kamenitý a technicky hodně náročný trail byl vzhledem k ubývajícím silám poměrně tvrdý oříšek a nám prostup terénem urychlila až dvojice pěkných místních slečen, které kolem nás prosvištěly, jako by jely po asfaltce. Mladší z dvojice jsme potkali asi pod metrovým (možná i větším) srázem – zřejmě na“asfaltce“ zaspala a zahučela dolů, ale měla chrániče, tvrdila a vypadala, že je OK.

Ještě že s námi byl Honza H., který jediný s holkama držel krok a občas si i někde skočil, aby ukázal sílu našeho bikerského týmu. Já s Tomem jsme jen souhlasně kývali a tvářili se, že dnes už máme svoje odskákáno a tenhle marast jsme si dali jen tak na vytřepání svalů – a že vytřepaní jsme byli dost!

Nakonec jsme přeci jen překonali to nejhorší a dojeli až na poslední „nekamenitý“ úsek s názvem „Sjezdy“ – takový malý ráj všech co raději než po cestě létají vzduchem. U Honzy byl poměr cesta vzduch tak 50 na 50 a postupně klesal až k mým 1 : 99, protože já měl na poprvé odvahu odrazit se pouze na jednom z 5 připravených skoků.
Dolů jsme dorazili totálně vyflusnutí a já silně uvažoval o tom, že zítra na kolo už určitě nesednu!

DEN 2

Ale sednul jsem a hned na začátek jsme si dali to nejhorší, co zde existuje a to (warning)„Wales“(warning)– černá stezka pro jistotu zvýrazněná zkříženými hnáty, které místo aby varovaly – lákají všechny, aby se zde zkusili zabít. Byl to vlastně první úsek, kde jsem viděl kluky z HP týmu slézt z kola – pravda vlastně jen na focení, ale i to se počítá! I zde zazněla věta „V pohodě, to dáš!“, ale zde byla spíš myšlena jako – přece nejsi úplný magor, abys tohle zkusil sjet.
Pozn.: Jenže to by nebyl Honza, aby to nezkusil a vlastně to i „šlo“ sjet!?

Nakonec když se obešla malá vyhlídka a slezly první 2 skoky, tak už se zbytek dal jet a po zkušenostech z Tajemného nám to nepřišlo ani nijak hrozný. Následovalo opakování Biskupa s Velrybou, tentokrát už bez pádů a objímání stromů a pak zkratka – kousek Tajemného a speciálně pro Michala, Honzu a Toma – rovnou na“Sjezdy“. Já jsem se na skocích zlepšil hned o 300% a skočil si 3 z 5, zatímco kluci zůstali na svých 5 z 5 a nikam se nezlepšili, snad možná jen co se rychlosti a délky skoků týče, takže poměr času ve vzduchu a na cestě se u nich pohybovat kolem 70 ku 30. Nakonec nám ještě Michal na asfaltce asi ve 30 km/h ukázal, jak se jezdí po zadním kole, akorát to nakonec lehce přehnal a málem ukázal i salto s jedním vrutem, ale nakonec celý manévr ustál, dokonce i bez silniční lišeje a krátkého pobytu na ARU.

Na základně obídek, pivečko a hodně vody a zase vzhůru, tentokrát už posledních 1000 metrů převýšení z celkových 4 tisíc co jsme nastoupali. Na závěr jsme si střihli krásné SuperFlow s spoustou klopenek, vln a skoků a jednou asi 4 metrovou cca 40 cm širokou lávku, která na vás čeká krátce za pravotočivou zatáčkou, kde už není čas na nic – jen zavřete oči, zakousnete se do řídítek a modlíte se celé ty 2 vteřiny, aby to kolo přejelo celou lávku samo a pokud možno rovně.

Já byl dole rád, že jsem to přežil, Honza H. byl naštvaný, že to ani jednou nepoložil a tudíž pořád jezdí pod svoje možnosti a zbytek byl rád, že v roubence máme pořád naraženo a můžou si dát zasloužené pivo.

Rychlebske hory Artin

PS: Za moje podřené kolo nakonec chtěli jen 3 stovky, pan domácí nám piva i snídaně započetl do ubytka a protože tohle všechno platil Tomáš K., neutratili jsme za krásný víkend na kolech „skoro“ ani kačku.

Suma sumárum:
Po večerech jsme u BANGu, UNA a PingPongu vypili asi 40 piv a 2 Rumy. Ráno snědli asi 30 párků, 25 vajíček a 20 palačinek a večer 2 balíčky špaget, 3 pstruhy a 2 candáty. K tomu pár piv na kolech a k večeři. Vyzkoušeli koupání v místním lomu a 33 krát přešli místní potok po úzké lávce (2 na sobě položené neohoblované desky).

Via Ferrata – Poprvé a naposled?

Když si párkrát zkusíte „stěnu“ či lanové centrum, tak vás přemůže chuť lézt „naživo“. Hmm, pro začátečníky ideálně ferraty. Našla jsem tedy dvoudenní kurzík v Rakouských alpách.  Objednáno, zaplaceno, následně jsem našla video z kurzu, co nás čeká a byla jsem „mile“ překvapena a zbytku týmu to raději ani neukazovala. Jak se totiž při bližším zkoumání zájezdu ukázalo, že pro úplné začátečníky to jaksi nebylo.

1. Den

Plánovaný příjezd byl v 20:00. Což se nám moc nepovedlo, protože GPS nás zavedla do ulice, kde měl být hotel. Nebyl. Byla tam prodejna nábytku. Kolega sice stále tvrdil, že to je ono, ale v nábytkářství se nám moc bydlet nechtělo. Naštěstí občané byli milí a nápomocní. Jeden pán nás tam chtěl i odvézt, ale do cizího auta se nám s kolegyní moc nechtělo. Ve finále jsme zjistili, že náš hotel je ukryt v parku. Tedy v 21:00 jsem konečně dorazili do cíle. Čekala nás večeře a instruktáž. Po které jsme se chtěli sbalit a odjet, ale bylo nám to trapné.

2. Den

V 8:00 se vyjíždělo na první cvičnou ferratu, abychom si vyzkoušeli do čeho jdem. Horší než samotná ferrata bylo k ní vůbec dojít. Hodinka po „modré“, která tedy modrá vůbec nebyla. V půli cesty jsem myslela, že umřu a na ferratu ani nedojdu. Došla. S menším infarktem. Poté 15 minutový sešlap dolů, kdy se většinu cesty jelo po zadku, jinak to nešlo. A hurá ferrata před námi. Mísilo se zde A/B a v jednom úseku i C. Pro lepší orientaci přikládám stručnou klasifikaci obtížnosti, se kterými jsme se potkali:

A – lehké horské tůry, železné lano často slouží pouze jako zábradlí

B – náročnější turistický chodník, mělo by se rozhodně používat bezpečnostní vybavení

C – těžké, nutnost vybavení

D – náročné zajištěné cesty v horském terénu, často obtížné pasáže, převisy

ferraty Artin

K druhé ferratě jsme naštěstí sestupovali. Zde bylo většinou B/C. Náročnější přestup k žebříku a pak samotný žebřík. Tím, že je dobré si udržovat větší rozestupy, aby vás padající nevzal sebou, což jsem nechtěla, tak najednou koukám, že visím na žebříku a pode mnou pouhých 70 m. Aspoň, že byl hezký výhled.

ferraty Artin

ferraty Artin

Třetí ferraty „Turecký hrad“, podle pověsti z něj házeli vězně. No, prvně 45 minutová vycházka do kopce, dalších 45 minut ferrat a pak vás někdo skopne dolů, asi bych se jim na to …..! Poté, co jsme vystoupili z auta a koukali, kam že to polezem, tak nás opět přemohla panika, hlavně i svaly už moc nechtěli spolupracovat. Ale nebylo zbytí. Nahoře jsme se rozhodli jít poslední. Zde už úseky opravdu příjemné nebyly. Zábavné je, když zjistíte, že nohu prostě nemáte kam dát a před vámi převis, na který se škrábete po ocelovým laně, visíte jen na rukách a nakonec to odnesou chudáky kolena. Uff, konečně římsa, kde se dalo odpočinout, to však netušíte, že stojíte po chvíli nalepení na skálu, protože jste se ocitli na větrné hůrce a vítr si vás prostě chce vzít sebou. Tak poslední úsek C/D k borovici. Nade mnou instruktorka, která v případě nouze radí, kam s rukama a nohama. Tady opět taháte dost tělo na rukách, protože nohy na rovném povrchu drží jen silou vůle. A když se konečně blížíte, tak se vám seknou karabiny na ocelovém lanu. Hmm, co teď? Dolů to nejde, nahoru taky ne. Takže hezky zapření na jednu ruku a druhou se snažíte nahmatat karabiny pod nohama a u toho čučíte 80 m pod sebe. Pak už lezete rychlostí blesku a nahoře líbáte zem.

ferraty Artinferraty Artin

ferraty Artin

ferraty Artin

3. Den

Bolí nás úplně všechno. Na dnešní ferratu vyráží už jen kolega. My ostatní odjíždíme na památky do Vídně. Vůbec toho nelitujeme, protože po návratu kolegy je nám oznámeno, že kvůli dešti a bouřce lézt nemohli. Bránilo tomu ocelové lano, ke kterému jste uchyceni, tedy zásah bleskem by se nikomu moc nelíbil.

I když byly chvíle, kdy jsem si nadávali, do čeho jsme to šli. Tak pocit, když ferratu zdoláte, je úžasný. my určitě pojedeme zas 🙂

Sjíždění Vltavy

Na cestě

Naše výprava započala na vlakovém nádraží v Praze v dopoledních hodinách. Druhý tým měl vyjíždět autem až navečer. Poté, co nám první vlak ujel a na přestupu v Budějovicích se druhý vlak rozhodl, že prostě čekat nebude, jsme se vydali do „nádražky“ zapít žal a počkat na další vlak. Ten jsme už naštěstí stihli, jen jsme nečekali, že nás čeká další přestup kdesi v Rybníku, kde jsme se přesunuli do malého motoráčku, který byl rezervován pouze pro nás. Všichni ostatní se mačkali v tom druhém vagónu. Včetně kolegy, který se nám „nějak“ ztratil. A nijak se tím netrápil. Další stanice už byla naše. Vyzvednout zmateného kolegu a rychle vystoupit než se vlak zase rozjede. Kupodivu jsme vystoupili jen my u malého domečku s cedulí a kolem nic. „Opravdu jsme měli vystoupit tady?“ Ptali se mě jakožto organizátora výletu. „To uvidíme,“ řekla jsem a snažila se najít ztracený signál na GPS.

artin vltavaartin vltava

Vydali jsme se za hlukem silnice. Po chvíli nás přivítala cedule, která nám potvrdila náš směr cesty a po další chvíli první vodácká hospůdka, kterou jsme se rozhodli navštívit. Tou dobou již volal „autotým“, který se už dostal na místo určení. Nás ještě čekalo pár kilometrů,  které se při dalších dvou zastávkách docela prodloužili. Také nápad kolegy, zkrátit si cestu kolem zámku, byl vynikající. Hlavně když jsme se museli vracet, protože cesta tam „jaksi“ nebyla. V plátěnkách se po ní šlo skvěle a následné válení se po šutrech bylo také příjemné. Takže zpět k zámku a jiný směr (už po silnici) nás kolem osmé večer zavedl do kempu u Nojdy.

artin vltavaartin vltava

V kempu

Po ubytování v chatkách (jako „správní“ vodáci) jsme se šli občerstvit a čekali na přívoz lodí. Čekání jsme si zkrátili hrou, která se zdála býti opravdu jednoduchá, ale v pozdějších hodinách už reakce nebyli zrovna nejrychlejší a moc se nám nedařilo. Dorazily lodě. Ve tmě se skládaly dobře, hlavně když je stavíte na jednu hromadu hned vedle stanu. „Opravdu se moc omlouváme obyvatelům zeleného stanu, kterým tam loďka skončila.“ Barely, pádla a vesty byly nacpány k nám do chatky, aspoň mohly posloužit jako noční stolky. Zbytek večera běžel opravdu rychle, třetí hodina ranní se objevila zničehonic a naznačovala nám, že by nebylo špatné jít už spát, pokud chceme „ráno“ vyplout.

artin vltavaartin vltava

Vyplutí

Kolem dvanácté se nám konečně podařilo vyplout. Hned na začátku se dvěma kolegům podařilo cvaknout.  Což se jim tak zalíbilo, že si to po chvíli zopakovali. My, co jsme byli na vodě poprvé, jsme se seznamovali s vodáckým slangem a opravdu nás zajímalo, co znamená slovo „soulodění“. Hned po startu jsme měli možnost si to vyzkoušet. Tedy naše plavba vypadala následovně: držet se navzájem lodí, u toho ležet a nechat se unášet proudem 🙂 Překvapením také byli vodní bary, kde se také často kotvilo. Myslím, že jsme kotvili každých deset minut. Proto jsme také do dalšího kempu dorazili po šesti hodinách (trasa měla 13 km).

artin vltavaartin vltava

Kemp

Ubytování opětovně v chatkách. Po občerstvení následovala aktivní činnost v podobě volejbalu. Hra byla opravdu zajímavá, míč většinou totiž nedokázal přelétnout síť, hlavně tedy z naší strany a postupně všechny přestala bavit. Následovalo další občerstvení, menší oslava narozenin a nezdařilý pokus o půlnoci vyrazit do Krumlova. Vrcholem večera však bylo zjištění, že veškeré lůžkoviny jsou již zapůjčené a někteří z nás si nechali chytře spacáky v autě v předchozím kempu. Ač se to zdá nemožné, tak se malou chatu nepodařilo zadýchat a byla tam pěkná kosa. Naházela jsem na sebe vše, co jsem našla včetně cizího oblečení. Spolubydlící, také bez spacáku, se přikryla mokrým ručníkem (více toho neměla)  a bosé nohy strčila pod matraci. Bylo jí tedy také nabídnuto další oblečení. V šesti vrstvách jsme konečně zalehli a snažili se usnout. Po několika hodinách čekání na ráno a asi hodině spánku, kdy tělo zapomnělo, že mrzne, se konečně ukázalo sluníčko a my se mohli jít zahřát ven.

Plavba do Krumlova

„Autotým“ vyjížděl kolem desáté ráno, aby stihl vyzvednout auto. My ostatní až tak moc nespěchali a vyrazili jsme opět kolem poledne.  Tentokrát nás čekaly dva větší jezy, které jsme, až na jednu výjimku, kdy jeden z kolegů vypadl z lodi, zvládli beze ztrát. Zbytek cesty jsme si užívali opalováním na sluníčku a relaxem, protože pádlování bylo opět zbytečné 🙂 Voda nás zavedla po 10 km do cílové stanice, kde jsme nahromadili lodě a vybavení a sbalili se na cestu do Prahy. Ve třech jsme se rozhodli, že se nám domů ještě nechce a prodloužíme si ještě den dovolené v Krumlově. Odevzdali jsem lodě a vyrazili do centra. Kolega neustále skuhral, že je to daleko a ať ho necháme někde v lese a ráno si ho vyzvedneme. I přes protesty mu však nezbylo nic jiného než pokračovat v cestě. Po 20 minutách jsme došli do města, kde nás čekal složitý úkol a to najít volné místo na přespání a jak se postupem rozšiřovala únava a krátily volné ubytovací kapacity, jsme se rozhodli přece jenom vrátit do Prahy. V sedm jsme už seděli ve vlaku a většinu cesty prospali.

artin vltavaartin vltava

Tak AHOOOJ zase příští rok 😉

Pár víkendových hlášek:

„Šutr, šutr..už jsme na něm.“

„Kamínek, kamínek.“

„Co jsem ti říkal, nehýbej se a nepádluj!“

„Ruce i hlavu na stůl.“

Artiňák na MONT BLANC!

První červencový víkend se naše Artiňačka rozhodla, že zkusí zdolat nejvyšší horu Evropy a to MONT BLANC.  A vyšlo to!

artin mont blanc

Zuzčino vyprávění:

Start z Prahy směr velký kopec byl ve čtvrtek večer. Dojeli jsme  v brzkých nočně/ranních hodinách za Chamonix, přespali v autě na parkovišti a v pátek ráno pokračovali dál k velkému kopci. V městečku Les Houches jsem naložili na záda krosny a vyrazili. Na začátku  pravda do 2.137 metrů n. mořem kombinací lanovky a vláčku.  No a pak už jenom po svých a to pořád do kopce …  Od vláčku jsme vyrazili do 3.167 na první chatku, kde nás čekala první aklimatizace.  Cesta náročná, šlo se stále po kamenech či štěrku.  Počásko příjemné, letní (v ČR byly v tu dobu tropická vedra), na kopci taky hodně svítilo, ale aspoň příjemně profukovalo.  Spaní v tzv. „lágrech“, což je velká místnost, kde spí třeba 15 lidí (voňavých a chrápajících :).  Podotýkám, že od pátku do neděle žádná voda na mytí, v první chatce suché wc, vodu si koupíte jenom balenou a to za drahé eura… )

V sobotu ráno jsme se vydali zase o kousek výš. Šli jsme do výšky 3.863 metrů nad mořem. Výšlap nebyl příjemný, šlo se po hraně kopce, který můžeme nazvat až skálou (velké šutry, chvílema bylo nutné i jištění na ferratový set). Vyšli jsme nahoru do 3.863 a hodili jsme krosny do dalšího baráku. Nově postavená „chata“, kde stavba stála 7,5 mil EURo.. Opět bez tekoucí vody  a velkou vysokohorskou přirážkou za cokoliv :).

Odpoledne jsme měli volné, tak jsem si cvičně (a i v rámci aklimatizace) vyšlápli do výšky 4.200 a zpátky. Svítilo sluníčko, tak proč ne. Ideální čas na spálení nosu.

artin mont blanc

Tak a vrcholový den! Budíček v 01:55, ve 02:00 snídaně a v 03:01 odchod od chaty. Čelovky na hlavě, péřové rukavice, teplé spodky, triko do zimy, mikiny a neprofouková a nepromoková bunda. Nebylo zrovna teplo, ale člověk se chůzí do kopce zahřeje. Na nohách mačky, šlo se po ledovci, tzn. stále ve sněhu.

artin mont blanc

Na vrchol do 4.810 metrů n. m. jsem dorazila v 7 hodin ráno. Vrchol zdolán za 4 hodiny! A to odhad mého parťáka horala byl 5 hodin, takže jsem asi opravdu hodně šikovná 🙂

Na vrcholu byla zima, euforie se nějak nedostavila asi díky zimě a chuti být někde mimo silný vítr.  Ale pocit úžasný. Dala jsem to 🙂

artin mont blanc

Poté nás čekala cesta dolů. Došli jsme zpátky na chatu, dali si polívku, chvíli si odpočinuli a vyrazili dolů až v k vlaku. Cesta dolů byla hodně náročná. Upřímně –zlatě nahoru. Nohy po sestupu mě bolely ještě ve středu….ale i tak už přemýšlím, kam vyrazím příště 😉

ARTIN Beach volejbal 2015

Během každoroční grilovačky se na Sokoláku odehrál II. ročník ARTIN turnaje v beach volejbalu, jehož organizaci se ujali opět Zdenda s Michalem. Do turnaje se přihlásilo celkem 6 týmů (Evil Empire, Tom & Jerry, Č-team, MHD, Drtiči L&L, RUM), čemuž se uzpůsobil systém turnaje. Týmy byly rozděleny do 2 skupin (dle minuloročních výsledků a předpokládané síly), v nichž si to každý rozdal s každým.

artin beachartin beach

artin beachartin beachartin beach

Finálový zápas byl ozdobou celého turnaje, rozhodl se až ve třetím setu a vyhrát mohl kterýkoli z týmu. Tento rok byli Drtiči poraženi, ale hádám, že si to za rok nenechají líbit a budou se snažit si vzít, od stávajících šampionů Toma & Jerryho, putovní pohár a titul nejlepších beach volejbalistů v ARTINu zpět!

artin beach