Lyžování Zillertal 2016 – sepsal a popsal Honza Trtílek

POZOR: Ti co nechtějí číst celý „dlouhý“ článek můžou najít na konci krátké SHRNUTÍ!

UPOZORNĚNÍ: Článek není vhodný pro děti a mladistvé! PEGY 18 (Drugs and Alcohol)

Panorama

Asi nikdo si nemohl nevšimnout, že hrstka odvážných ARTIŇáků se opět po roce vydala vzdorovat přírodním živlům do drsných Alpských hor.
Tento rok se počet odvážných mužů a žen vyšplhal až na číslo 19 a nebýt zákeřné chlapské nemoci na 7 písmen – mohlo nás být i více!

ARTIN

Zorganizovat a zrealizovat takto velkou a náročnou expedici je nelehký úkol i pro zkušený tým managerů.
Proto nás příjemně překvapilo, že mladý tým ve složení Honza Helán a Tomáš Kučírek to zvládli na jedničku a až na počasí vše fungovalo na výbornou.

Ti, co již absolvovali podobné expedice loni a předloni na Pitztalu, věděli částečně do čeho jdou. Lyže, Snowboard, Běžky, Freeriding, Speedskiing, Gaming atd.
Chyběli sice některé standardní disciplíny jako lezení v ledu, ale jejich místo zaujalo několik disciplín nových.

Rychlost

K novým výzvám patřil například Downhill – jeden svah, žádné překáždy a nemilosrdná časomíra, která oddělila zrno od plev během několika sekund. S časem 17:63 proletěl jako nejrychlejší cílem Michal Filipec následovaný, světe div se, Honzou Helánem na prkně – 17:64.

Další disciplínou bylo Super-G, které mělo dát šanci i dalším lyžařům, jako třeba mně (já při Downhillu brzdil už v půlce svahu, abych se nezabil).
Nicméně Michal F. ukázal, že umí i zatáčet a vyhrál s časem 23:89. Dokonce obsadil krásné 10 místo mezi všemi přítomnými lyžaři. A to tam v ten den trénoval i místní lyžařský klub!
Druhé místo pak patřilo Petru U. a třetí Michalovi P. a na mě s Tomem L. zbyly jen brambory. 🙁

Mlha

Jenže tohle rozlyžováníčko bylo jen začátkem! Odpoledne padla na středisko taková mlha, že i ptáci museli chodit pěšky.
Většinu lyžařů včetně mě odkázala na několik málo svážků v nižších polohách, kde si člověk viděl alespoň na špičky bot.
Naši „speedstři“ se však nezalekli – ve složení Tomáš L., Michal P., Michal F. a Mirek L. si vybrali tu nejprudší sjezdovku ponořenou do mlhy a s pomocí dobré paměti a boží vůle pokračovali v rychlostních disciplínách.

Lyžování v mlze bylo vůbec jednou z „vyhledávaných“ kratochvílí tohoto ročníku,a tak jsme se v této disciplíně stále zlepšovali a zlepšovali.

Časem už nám bylo jedno jestli je mlha nebo azuro – jezdilo pořád stejně rychle – myšleno hodně rychle.
Nezřídka se pak stávalo že:
– Celá skupina skončila v hlubokých závějích, neboť „vodič“ vzal značku kraje sjezdovky z druhé strany!
– Zbloudilý ARTIŇák ve snaze dohnat družstvo předjel nejen družstvo, ale minul i chatu s dunícím barem, kde jsme se měli sejít!
– Odvážná/ý snowbordistka/lyžař čelně narazil(a) do sněhové stěny, která byla stejně jako mlha „krásně“ bílá! Holt vozit helmu se vyplatí – zvlášť v mlze!

Les a Freeride

Protože někteří se mlhy „bojí“, schovala se celá naše freeridovo-snowboardová banda před mlhou do lesa.
Prašan, prudké svahy, husto vysázené stromy a sněhem zakryté pařezy, pak prověřily nejen jejich fyzickou a technickou připravenost, ale hlavně odvahu a rychlost rozhodování.
Holt, kdo se bojí, nesmí s Honzou do lesa! A vůbec, kdo se bojí nesmí s Honzou nikam!

Skialpy

Ještě než zahalila naše středisko bílo-bílá tma stihli naši snowboardaři i několik panenských FreeRidů.

Ke spoustě z nich si pak museli vyšlapat ski-alpinistickým způsobem v hlubokém sněhu i stovky metrů.
Tento způsob pohybu v horském terénu Jiřího S. nadchnul natolik, že šlapal pěšky některé části sjezdovky i dolů!
Což se málem podepsalo na Pájově zdraví, neboť ten na Jiřího hodinu čekal u vleku. Naštěstí ho v krvi hřál „zbytkový“ alkohol, takže na něj byl mráz krátký.

Přestože někteří sháněli lyžařské vybavení až na poslední chvíli (Ondra neměl lyže ani přeskáče ještě den před odjezdem).
Bylo na všech vidět, že se nepřijeli na hory jen tak flákat.
Všichni ať už začátečníci nebo zkušení sjezdaři najezdili na svazích desítky kilometrů a nastoupali a naklesali tisíce metrů.

Nejvíce se asi na lyžování těšil Jiří S., protože se hrnul na vlek tak rychle, že přehlédl turniket a zlomil o něj hůlku!
Se zlomeným pahýlem pak brázdil sjezdovky hlava-nehlava – spíš nehlava.
Když ho pak občas rozhodila nějaká mulda či nerovnost vypadal se svou zlomenou hůlkou jako vrah ze „Scary Movie“.
UPOZORŇENÍ: Během Jiřího lyžování nebylo zraněno ani zabito žádné zvíře.

Jídlo

Protože tentokrát nebylo v rámci ubyvování žádné jídlo – bylo třeba oprášit kulinářské umění a ráno i večer se vrhnout ke sporáku.
Zatímco snídaně byly poměrně jednotvárné: párky, vajíčka, párky, vajíčka, občas salám, občas vločky.
U večeří se konaly hotové hody. Přes klasiky jako hovězí guláš, řízky a boloňské špagety jsme se projedli až k pečeným pstruhům, čočce na kari nebo kuřeti Vindaloo.
Nechyběly ani zákusky: Domácí bábovky, perníky, buchty, sušenky, ale třeba i Tiramisu nebo RAW food buchta – vlastoruční výroby Honzy Helána.
Na opačném konci kulinářského žebříčku pak skončily pokusy jako Zelňačka ze sáčku nebo Fazole s párkem z konzervy.

Hry

Po kvalitní večeři, proložené saunou a mytím nás i nádobí jsme se sešli ve „společenské“ místnosti ke společenské konverzaci, konzumaci lehkého alkoholu a hraní her.
Do doby než jsme zažil jak hraje Pája nebo Radovan BANG, považoval jsem tuto hru za poměrně rychlou hru, určenou spíše k obecnému pobavení než k soutěžení.
Pajá s Radovanem ji však dokázali proměnit ve vypjatou šachovou partii, kde si každý 2x okousal všechny nehty než se dostal znovu na tah.
Původně jsme si mysleli, že za to může daná hra (tedy BANG), ale jak se ukázalo,
Pája dokázat hrát i UNO (něco jako sedma/prší) s takovou rozvahou, že jedno kolo UNA trvalo 6 lidem stejně dlouho jako jiným 6 lidem celá jedna hra BANG – včetně zabití šerifa.

 

Alkohol

Dobrou náladu neudržovaly jen hry a společenská konverzace, ale i „lehká“ konzumace alkoholu. Začínalo se zlehka pivem, vínem a různými likéry, pak před ochutnávkou slivovice až whiskey a míchaným nápojům.

Míchala se nejdříve klasika, RUM s kolou a Grog, pak došel RUM, tak se přešlo na Jagermeistra s kolou a když už došli Jagermeistři, tak se do koly namíchala 12ti-letá whiskey!
Naštěstí znalci whiskey byli jen 2 a nebyli to naši „kulturisti“, tak se chystaná potyčka omezila jen na pár peprnějších výrazů jako, kterej de-Bill nalil Whiskey do koly.
Speciální poděkování patří Michalovi a Michalovi za to, že „dobrovolně“ poskytli svoji ložnici jako společenskou místnost a obětovali svůj spánek pro dobro všech ostatních!

To be continue ..

Povídat by se dalo celé hodiny, ale kdo by to četl. 
Takže přístě si povíme o tom, jak dobře bylo vybaveno naše FreeRidové družstvo pípáky, sondami a lopatkami. Akorát někteří by si v případě potřeby museli pro pár věcí skočit do auta!
Kolikrát musí běžný ARTIŇák vyběhnout schody do apartmánu, aby ráno našel helmu, rukavice, lyžáky atd.
Kolik dřeva nařezal přes noc Pája! Řev jeho pily byl tak hlasitý, že vyhnal Ondru spát až na chodbu.
Že není lepší zábava, než po celém dnu sjíždět rozbředlou a muldovatou sjezdovkou dolů do údolí (s armádou podobně „chytrých“ lyžařů).
Jak někteří vyráželi na hory bez lyžařského oblečení, že ten kdo první vyjede nemusí první přijet atd. atd.

Shrnutí

Lyžařský prodloužený víkend s ARTINem se nesl v duchu:
• Rychlosti – Sjezdařské umění podtrhl Michal F. pěkným desátým časem na BMW Super-G. Specialitou některých byl pak sjezd černých sjezdovek v TOTÁLNÍ mlze!
• Freeridu – Snowboardaři v čele s Honzou pojezdili snad vše co se dalo a když už nebylo co, tak z nudy jezdili mezi stromu v lese!
• Ski-Alpinismu – Kromě Freeriderů našlapal několik kilometrů ve sněhu i Jiří (povětšinu však směrem z kopce ;-))
• Dobrého jídla – Zde se kromě klasiky jako guláš, boloňské špagety a míchaná vejce objevili i gurmánské speciality jako pečený pstruh, čočka na kari, kuře Vindaloo, atd. (Byly zde i opačné případy jako třeba fazole s párkem z konzervy ?)
• Her – BANG, UNO, Brouci, atd. Někteří však hráli šachy ať se hrálo co se hrálo, takže se nezřídka stalo, že jedno kolo u UNA trvalo déle než celá jedna hra BANGu.
• a samozřejmě Dobré nálady – Ke zlepšení nálady se podávaly různé míchané i nemíchané nápoje. Například do Coca-Coly s lil nejdříve RUM, pak Jagermaister a nakonec i 12 letá Whisky!

SpartanRace vs NightRunner

Přinášíme vám unikátní rozhovor s vedoucími týmů „bláznů“, jenž se rozhodli si víkend zpříjemnit vycházkovým během v končinách dalekých a velice kopcovitých. Na jedné straně účastnice NightRunneru (artiňačky) a na druhé účastníci SpartanRace Super (artiňáci). Kdo z nich to měl náročnější a kdo je větší borec??? …to si rozhodněte sami.

Jak jste se na závod připravovali?

(N) V rámci tréninkového plánu jsme zvolily vyčkávací taktiku. Hlavně nárazově a nijak se neuštvat. Pouze jedné člence týmu „ruplo v bedně“ a na začátku září si střihla oficiální závod v centru Prahy. Ale její snaha o vyprovokování aktivity byla úspěšně zadupána do země a jelo se dál podle plánu.

NightRunner Artin

(S) Co se týká fyzické přípravy na závod, ten jsme pojali velmi svědomitě a začali jsme chodit všichni po schodech do práce. Kanceláře máme hned v pátém patře. A kluci, co byli na projektu, chodili dokonce celé jedno patro. Někteří z nás chodívali běhat, mučit se do posilovny a to aspoň jednou týdně. Vždyť je to přece jenom fyzicky náročnější, než nějaký krátký “noční běh s lucerničkou na čele”.

Spartan Race Artin

Jaká byla “úmrtnost” před závodem a proč?

(N) Vzhledem k tomu, že závod se měl běžet ve tmě a mezi fyzické překážky měly být namixovány i logické úkoly, dalo se vcelku pochopit, že pánská část firmy prostě dostala strach a i ten jediný, který se nám do týmu původně nahlásil, týden předem účast vzdal s jakousi výmluvou „na bolavý kotník“.  Ze slibovaného ženského osazenstva nám ubyla pouze jedna duše, a ta se ani nemusela vymlouvat, s tím se tak nějak už delší dobu počítalo.

(S) Z devíti nadšenců, zbylo 7 schopných Spartanů. S blížícím se termínem závodu se stalo, že jeden nadšenec dostal tak silnou pánskou nemoc (rýmičku), že se nakonec také nemohl zúčastnit.

Povzbuzovali jste se navzájem?

(N) Náš tříčlenný tým držel od začátku silně při sobě. Překážky jsme zásadně zvládaly společnými silami, když jedné zrovna došly síly, ostatní dvě jí podepíraly, doslova. Protože některé překážky vyžadovaly téměř nadlidské fyzické ale i psychické úsilí. Při běhu byla taktika jasná. Jedna běžela vepředu, prorážela tmu, a hlásila dozadu možné překážky v terénu. Prostřední běžkyně posílala tuto informaci dál a kontrolovala, jestli za sebou vidí komíhající kužel světla z čelovky třetí členky týmu, která měla zároveň za úkol brzdit případné dorážející soupeře.

NightRunner Artin

(S) Ano.  Běželi jsme od začátku do konce s kolegou, se kterým jsme se při náhodných (a velice častých) výpadcích neustále podporovali. Nejvíc mě ale potěšila atmosféra celého závodu – ač všichni běželi za sebe (či za tým) bylo velice častým jevem, že při výpadku jiného ze závodníků se někdo zastavil, zeptal se “Seš v pořádku, nechceš pomoct”, což ve finále člověku dodalo mnohem víc sil a hlavně ho to velice příjemně zahřálo (aspoň na srdci), jinde to ani při 4 °C a ledovém větru nešlo.

Spartan Race Artin

Jaká byla motivace?

(N) Motivace byla jednoduchá. Jedna se kdysi zbláznila a navrhla ostatním běžet překážkový běh ve tmě. Ale proč vlastně nezkusit něco nového? Navíc běh ve tmě a v terénu je mnohem náročnější než běh za světla. Jako sorry, za světla je to lážo plážo, když vidím, kam běžím, co mám před sebou a z předchozích ročníků dokonce vím, jaké překážky mě čekají.

(S) Překonat sám sebe a své limity. K závodu mě dostal kolega z práce, kterému jsem v poslední době dělal osobního šoféra. Jednoho dne přišel dotaz: “Nechceš jet na Spartana”. Když doplnil, že jde o závod dlouhý víc než 15 km, je tam přes 20 překážek a za každou, kterou neuběhneš, si dáš 30 angličáku, nezbývalo mi při mém zdravém rozumu jinak než souhlasit.

Jak dlouho jste vybírali outfit?

(N) Ani moc dlouho ne, jako artiňačky s přirozeným půvabem, jsme ani neměly tu potřebu, což, předpokládám, u našich kolegů nebylo tak snadné…

(S) Outfit, co to je? Boty, tričko a trenky má doma snad každý, ne? Plány byly veliké, ale při dojetí do Jeseníků a zjištění, že teploměr v autě ukazuje 4 °C jsme na sebe naházeli všechno, co jsme našli v autě i pod ním 🙂

Co bylo v závodě nejhorší a na co naopak budete rádi vzpomínat?

(N) Dopředu se proslýchalo cosi o plavení na voru s pomocí dlouhé tyče přes rybník. Tato disciplína se pro nás, zkušené vodačky prověřené Sázavou i Vltavou, ukázala být nakonec jako jedna z nejrychlejších. Dokonce jsme daly dohromady i správné pořadí obrázků, které jsme si měly zapamatovat tak cca 500 m po startu a pamatovat si je po téměř celý závod. Celkem nemilé také bylo, když člověk po úspěšném absolvování obávané překážky vlastně téměř suchou nohou, zahučí po kolena do bahna, to se pak po zbytek závodu běhá s neplánovanou bahenní zátěží.

NightRunner Artin

(S) Počasí a nedostatek energie u občerstvovacích stánků. Nejlepší byla atmosféra závodu a pocit po doběhnutí. Vždyť je přece motto závodu “Pochopíš až v cíli” :-).

Spartan Race Artin

Vtipná historka ze závodu?

(N) No to by bylo nadlouho. Tak běžely jsme spolu tři ženy, to už je minimálně o spoustu průpovídek na jednotlivých stanovištích postaráno. Při úkolu slézání do studně, zde kolegyně objevila skutečnou „žábu na prameni“, o které nevěděli ani samotní organizátoři.

(S) No spíš před závodem. Jednoho kolegu jsme přemluvili asi hodinu a půl před odjezdem na závod, ať jde s námi. Pustili jsme mu video, kde bylo pár nosítek, asi tak tuna bahna a naprosto zničení lidé. No pak už mu nezbývalo nic jiného, než jet. Prostě stačí malinko vyhecovat a raději vypustí duši, než aby odmítl. No a sotva se vrátil ze závodu, tak trénuje na dalších 6 závodů, které pokoří v dalším roce.

Jaký byl pocit po doběhnutí?

(N) Ve zkratce? Asi takhle: „Do …píp…, ještě že už je konec.“ A pak taky: „Kde, sakra, točí to pivko?“

NightRunner Artin

(S) Neskutečný. Hlavně mě nejvíc potěšilo, že jsme dali bandu asi 5 žab, který s námi vybíhaly. Asi v půlce závodu nás předběhly, v tom okamžiku jsme se shodli s kolegou, že i kdybychom měli umřít, tak do cíle doběhneme před nimi a tak se i naštěstí stalo. Navíc těsně před cílem jsme měli tu možnost se brodit 300m potokem a přitom se vykoupat. Tudíž cílovou rovinku jsme proběhli čistí, krásně voňaví a blátem nasáklí.

Zúčastníte se příště?

(N) Tak to každopádně!!! Protože těžko najdete v dnešní době závod, po jehož absolvování ještě zbytek noci prosedíte kolem ohně s organizátory, popíjíte, hrajete na kytaru a zpíváte. Ráno vám ještě dovezou snídani a vy jste zřejmě tak omámeni čerstvým šumavským vzduchem, že je vám úplně jedno, že tam měli být sprchy a nějak to prostě nevyšlo. Tudíž se do Prahy vracíte unavení, bolaví, nevonící, ale náramně spokojení.

NightRunner Artin

(S) Jinak to ani nejde, jednou Sparťanem, vždycky Sparťanem. Už máme natrénován i válečný pokřik AROOOO!!!

Spartan Race Artin

Rytířské hry bez hranic

Bylo nebylo… za devatero horami a devatero řekami v království, kterému vládl král Thomas Artinius II. a královna Martyna Sličná, konaly se v okolí jejich sídelního hradu Kácova slavné to hry rytířské…

teambuilding kacov artin

No fajn a teď si povíme, jak to bylo ve skutečnosti. Letošní celofiremní teambuildingová akce slibovala mnohé. Napětí vzrůstalo nejen v účastnících, ale i v samotném organizačním týmu. Jeden z organizátorů svými pozvánkami, upoutávkami a neustále se měnícími organizačními pokyny bombardoval mailové schránky všech zúčastněných. Ne nadarmo se mu neoficiálně začalo přezdívat „Kácovský spammer“.

teambuilding kacov artin

Nás to ale neodradilo a na akci jsme v hojném počtu dorazili už v pátek večer.

teambuilding kacov artinteambuilding kacov artin

V sobotu ráno byly týmy nastoupeny, kupodivu po pátečních „oslavách“ v plném počtu, a naplněny očekáváním z nadcházejících událostí. Bojovalo se o mnohé – o rytířský titul, čest a slávu. Po složení nezbytné přísahy („Vaše Veličenstvo, vážně bylo nezbytně nutné nechat ty ubohé dívky a ženy klečet?“)

teambuilding kacov artin

jsme mohli vyrazit za plněním mnoha úkolů, ať už fyzicky, logicky nebo intelektuálně náročných. Každý si v tom nepřeberném množství jistě našel tu svou oblíbenou disciplínu. Mně osobně se nejvíce vryla do paměti disciplína přetahování na obrovské pneumatice přes „rozbouřené jezero“ bez kontaktu s vodou. Kdy kolega zařval „Jak se do toho leze?“ a skočil. Téměř celý se ponořil do prostoru uprostřed pneumatiky a na konci jezera už z něj trčela jen hlava.

teambuilding kacov artinteambuilding kacov artin

teambuilding kacov artinteambuilding kacov artin

Nutno zdůraznit, že všichni měli velice soutěživého ducha. Důkazem jest vůle skákat v pytli dál i po několika „držkopádech“. Případně snaha v roli trakaře dojet až do cíle, prvně po rukách, v půli cesty po loktech a do cíle musel být trakař dotáhnut za nohy…

Po téměř celodenní námaze a snažení, při němž jsme získali jak duševní tak fyzické šrámy, jsme králi a královně odevzdali záznamy svých výkonů a napjatě očekávali závěrečnou disciplínu. Systém našeho vzájemného zápolení v „podtahování pod kýlem“ nám zůstal téměř do samotného závěru utajen. Pravda, že kdybychom věděli dříve, co nás čeká, tak bychom se až tak netěšili. Šup do vody, chycení se provazu a čekání, která družina bude v ručkování rychlejší a dotáhne vybraného chudáka až na druhý břeh. Nutno podotknout, že v bazénu byl shlédnut velký pavouk, který vybraným dámám na odvaze zrovna nepřidal…

teambuilding kacov artinteambuilding kacov artin

teambuilding kacov artinteambuilding kacov artin

Poslední body byly rozděleny a nakonec i sečteny. Poděkování patří celému organizačnímu týmu, protože zážitek to byl neobyčejný. Pasováni na rytíře byli sice jen někteří, ale vítězové jsme nakonec byli všichni. Únava a spokojenost byly totální a nad Kácovem se vznášel „týmový duch“.  Snad tam na nás počká i do příště.

A jak jsme začali, tak také i skončíme. V kácovském království radost a veselí zavládlo nevídané. A pokud všichni nezemdleli únavou, tak tam dodnes žijí šťastně….

teambuilding kacov artin

Rychlebské hory – „V pohodě, to dáš!“

V pátek po práci jsme vyrazili autem do Rychlebských hor (RH), kde jsme si předem zamluvili na dva dny celoodpružená kola, abychom mohli pojezdit vyhlášené Rychlebské stezky. Po hodinovém nákupu, půlhodince v zácpě a 2 hodinách jízdy jsme dojeli slavnostně do Černé Vody. V půjčovně kol jsme hned narazili na pěknou slečnu, ale sympatie asi nebyly vzájemné, protože nám nechtěla půjčit kolo ani dát telefon, abychom si ho mohli půjčit další den. 😉

Pozn.: Naše kola na nás naštěstí čekala v druhé půjčovně!

Pak jsme vyrazili na ubytko, kde nás čekal statek s volně pobíhajícími kozami, husami a dokonce i malými prasátky, která jen lákala ke grilování. Protože jsme bydleli v roubence asi 150 m od výčepu, narazil nám pan domácí bečku raději přímo v chatičce (chlaďáček už tam byl instalován) a řekl, ať si piva načárkujeme sami a doufal, že 60 piv nám na 2 dny/večery bude stačit. První den to vypadalo, že to bude jen tak tak, ale kola všechno změnila!

Rychlebske hory Artin

DEN 1

Ráno nám pan domácí nachystal skromnou snídani (šunka, salám, párky, míchaná vajíčka, domácí sýr, domácí zelenina + palačinky s borůvkami, domácími marmeládami a další spoustou přísad) – se slovy „Palačinky budu smažit, dokud neřeknete DOST!“. Nakonec jsme to vzdali a řekli dost, protože včera dělaná domácí meruňková marmeláda už nám začala téct i ušima. Takže s plnými žaludky jsme se odvalili půjčit kola a rovnou na první trail!

Na rozjezd jsme dali to nejlehčí, co tam bylo. Protože to bylo „To nejlehčí, co tam bylo!“(Bylo to asi jako když si na závody off-roadů vezmete manželčin Mercedes třídy A a nakonec s ním ještě skončíte na bedně, a to jen proto, že ty 2 Hummery před Vámi už prostě v cílové rovince nebylo kudy předjet.) Vojta nám na závěr ukázal, že na svým treku klidně přeskočí i několik schodů a tudíž půjčovat si celoodpružky bylo vlastně úplně zbytečné. Vrátili jsme se na „Základnu“, nechali si opravit drobné vady na kolech a vyrazili vstříc našemu osudu!

Cesta vzhůru byla pěkný očistec: 1000 výškových metrů, z toho většina v serpentinách, kamení nebo po úzkých lávkách. Nicméně naše trénovaná těla se s tím poprala na výbornou a nahoru jsme vyjeli jako jedni z prvních!

Rychlebske hory ArtinRychlebske hory Artin

Rychlebske hory Artin

Ze začátku jsme zvolili „lehčí“ trasu – červeno-černou ochutnávku zdejších stezek s názvem Biskupský a Velryba. 

Pozn.: Velryba je takový úsek, kdy po asi metrovém schodu následuje zatáčka, krátký kamenitý úsek, úzká lávka na balvan (Velryba), který sjedete po jeho hřbetě mezi kameny a ostrou klopenku doleva.

Rychlebske hory Artin

„První“ složitější úsek hned oddělil zrno od plev, tedy vyčlenil z naší 5ti-člené skupinky, Honzu H. a Michala P. (dále jen HP) kteří úsek v pohodě sjeli a zbytek tedy Tomášek K., HonzuT. a Michala N. (dále jen KTM), kteří se odhodlali, až po zaznění nejčastější věty našeho výletu „V pohodě, to dáš!“.  Význam věty asi nejlépe shrnuje tabulka – viz níže.

  Komu KTM HP
Kdo  
KTM Přežiješ, ale asi to bude bolet! Pro mě jistá smrt, ale ti 2 blázni by to mohli sjet!
HP Bylo to vo hubu, ale říkat jim to nebudu! Chyba = jistá smrt, ale my přece chyby neděláme nebo jo?

Tato věta zapříčinila první „objímání stromů“ i s kolem a první lehký pád.

Další nás čekala asi nejkrásnější, nejméně kamenitá (hustota kamenů klesla pod jeden balvan na 2 metry) a nejrychlejší stezka v RH a to SuperFlow! Jestliže nám HP tým běžně trochu ujížděl na SuperFlow jsme je potkávali pouze na úsecích, kde se muselo šlapat nebo tam kde na nás počkali. Člověk by si řekl, že když je to SuperFlow, tak stačí nechat kolo plynout a vše půjde samo -há, há. Klopenka, vlnka, vlna, kolopenka, hrana, pařez, klopenka, strom, klopenka, skok, kameny, vlna, vlna, klopenka, zatáčka, úzká lávka, kamení, stromy, kořeny, potůček, „díra v zemi“, …

Rychlebske hory Artin

Dolů na základnu jsme dorazili (sedření jako koně) asi ve 2 odpoledne, lehce pojedli a přemýšleli co teď. Nakonec značně unavený vrchařský tým spolu vyrazil na druhé kolo a duo Michal a Michal zase na Černý potok. Jestliže dopoledne jsme vyletěli kopec jako střely (čti – všechno jsme na nejlehčí převod vyšlapali), tak odpoledne už jsme prudké a kamenité části radši vedli, abychom pošetřili síly na sjezdy. Vyhlídli jsme si červený trail – Tajemný, Mramorový, Sjezdy.

Tajemný, hodně kamenitý a technicky hodně náročný trail byl vzhledem k ubývajícím silám poměrně tvrdý oříšek a nám prostup terénem urychlila až dvojice pěkných místních slečen, které kolem nás prosvištěly, jako by jely po asfaltce. Mladší z dvojice jsme potkali asi pod metrovým (možná i větším) srázem – zřejmě na“asfaltce“ zaspala a zahučela dolů, ale měla chrániče, tvrdila a vypadala, že je OK.

Ještě že s námi byl Honza H., který jediný s holkama držel krok a občas si i někde skočil, aby ukázal sílu našeho bikerského týmu. Já s Tomem jsme jen souhlasně kývali a tvářili se, že dnes už máme svoje odskákáno a tenhle marast jsme si dali jen tak na vytřepání svalů – a že vytřepaní jsme byli dost!

Nakonec jsme přeci jen překonali to nejhorší a dojeli až na poslední „nekamenitý“ úsek s názvem „Sjezdy“ – takový malý ráj všech co raději než po cestě létají vzduchem. U Honzy byl poměr cesta vzduch tak 50 na 50 a postupně klesal až k mým 1 : 99, protože já měl na poprvé odvahu odrazit se pouze na jednom z 5 připravených skoků.
Dolů jsme dorazili totálně vyflusnutí a já silně uvažoval o tom, že zítra na kolo už určitě nesednu!

DEN 2

Ale sednul jsem a hned na začátek jsme si dali to nejhorší, co zde existuje a to (warning)„Wales“(warning)– černá stezka pro jistotu zvýrazněná zkříženými hnáty, které místo aby varovaly – lákají všechny, aby se zde zkusili zabít. Byl to vlastně první úsek, kde jsem viděl kluky z HP týmu slézt z kola – pravda vlastně jen na focení, ale i to se počítá! I zde zazněla věta „V pohodě, to dáš!“, ale zde byla spíš myšlena jako – přece nejsi úplný magor, abys tohle zkusil sjet.
Pozn.: Jenže to by nebyl Honza, aby to nezkusil a vlastně to i „šlo“ sjet!?

Nakonec když se obešla malá vyhlídka a slezly první 2 skoky, tak už se zbytek dal jet a po zkušenostech z Tajemného nám to nepřišlo ani nijak hrozný. Následovalo opakování Biskupa s Velrybou, tentokrát už bez pádů a objímání stromů a pak zkratka – kousek Tajemného a speciálně pro Michala, Honzu a Toma – rovnou na“Sjezdy“. Já jsem se na skocích zlepšil hned o 300% a skočil si 3 z 5, zatímco kluci zůstali na svých 5 z 5 a nikam se nezlepšili, snad možná jen co se rychlosti a délky skoků týče, takže poměr času ve vzduchu a na cestě se u nich pohybovat kolem 70 ku 30. Nakonec nám ještě Michal na asfaltce asi ve 30 km/h ukázal, jak se jezdí po zadním kole, akorát to nakonec lehce přehnal a málem ukázal i salto s jedním vrutem, ale nakonec celý manévr ustál, dokonce i bez silniční lišeje a krátkého pobytu na ARU.

Na základně obídek, pivečko a hodně vody a zase vzhůru, tentokrát už posledních 1000 metrů převýšení z celkových 4 tisíc co jsme nastoupali. Na závěr jsme si střihli krásné SuperFlow s spoustou klopenek, vln a skoků a jednou asi 4 metrovou cca 40 cm širokou lávku, která na vás čeká krátce za pravotočivou zatáčkou, kde už není čas na nic – jen zavřete oči, zakousnete se do řídítek a modlíte se celé ty 2 vteřiny, aby to kolo přejelo celou lávku samo a pokud možno rovně.

Já byl dole rád, že jsem to přežil, Honza H. byl naštvaný, že to ani jednou nepoložil a tudíž pořád jezdí pod svoje možnosti a zbytek byl rád, že v roubence máme pořád naraženo a můžou si dát zasloužené pivo.

Rychlebske hory Artin

PS: Za moje podřené kolo nakonec chtěli jen 3 stovky, pan domácí nám piva i snídaně započetl do ubytka a protože tohle všechno platil Tomáš K., neutratili jsme za krásný víkend na kolech „skoro“ ani kačku.

Suma sumárum:
Po večerech jsme u BANGu, UNA a PingPongu vypili asi 40 piv a 2 Rumy. Ráno snědli asi 30 párků, 25 vajíček a 20 palačinek a večer 2 balíčky špaget, 3 pstruhy a 2 candáty. K tomu pár piv na kolech a k večeři. Vyzkoušeli koupání v místním lomu a 33 krát přešli místní potok po úzké lávce (2 na sobě položené neohoblované desky).

Via Ferrata – Poprvé a naposled?

Když si párkrát zkusíte „stěnu“ či lanové centrum, tak vás přemůže chuť lézt „naživo“. Hmm, pro začátečníky ideálně ferraty. Našla jsem tedy dvoudenní kurzík v Rakouských alpách.  Objednáno, zaplaceno, následně jsem našla video z kurzu, co nás čeká a byla jsem „mile“ překvapena a zbytku týmu to raději ani neukazovala. Jak se totiž při bližším zkoumání zájezdu ukázalo, že pro úplné začátečníky to jaksi nebylo.

1. Den

Plánovaný příjezd byl v 20:00. Což se nám moc nepovedlo, protože GPS nás zavedla do ulice, kde měl být hotel. Nebyl. Byla tam prodejna nábytku. Kolega sice stále tvrdil, že to je ono, ale v nábytkářství se nám moc bydlet nechtělo. Naštěstí občané byli milí a nápomocní. Jeden pán nás tam chtěl i odvézt, ale do cizího auta se nám s kolegyní moc nechtělo. Ve finále jsme zjistili, že náš hotel je ukryt v parku. Tedy v 21:00 jsem konečně dorazili do cíle. Čekala nás večeře a instruktáž. Po které jsme se chtěli sbalit a odjet, ale bylo nám to trapné.

2. Den

V 8:00 se vyjíždělo na první cvičnou ferratu, abychom si vyzkoušeli do čeho jdem. Horší než samotná ferrata bylo k ní vůbec dojít. Hodinka po „modré“, která tedy modrá vůbec nebyla. V půli cesty jsem myslela, že umřu a na ferratu ani nedojdu. Došla. S menším infarktem. Poté 15 minutový sešlap dolů, kdy se většinu cesty jelo po zadku, jinak to nešlo. A hurá ferrata před námi. Mísilo se zde A/B a v jednom úseku i C. Pro lepší orientaci přikládám stručnou klasifikaci obtížnosti, se kterými jsme se potkali:

A – lehké horské tůry, železné lano často slouží pouze jako zábradlí

B – náročnější turistický chodník, mělo by se rozhodně používat bezpečnostní vybavení

C – těžké, nutnost vybavení

D – náročné zajištěné cesty v horském terénu, často obtížné pasáže, převisy

ferraty Artin

K druhé ferratě jsme naštěstí sestupovali. Zde bylo většinou B/C. Náročnější přestup k žebříku a pak samotný žebřík. Tím, že je dobré si udržovat větší rozestupy, aby vás padající nevzal sebou, což jsem nechtěla, tak najednou koukám, že visím na žebříku a pode mnou pouhých 70 m. Aspoň, že byl hezký výhled.

ferraty Artin

ferraty Artin

Třetí ferraty „Turecký hrad“, podle pověsti z něj házeli vězně. No, prvně 45 minutová vycházka do kopce, dalších 45 minut ferrat a pak vás někdo skopne dolů, asi bych se jim na to …..! Poté, co jsme vystoupili z auta a koukali, kam že to polezem, tak nás opět přemohla panika, hlavně i svaly už moc nechtěli spolupracovat. Ale nebylo zbytí. Nahoře jsme se rozhodli jít poslední. Zde už úseky opravdu příjemné nebyly. Zábavné je, když zjistíte, že nohu prostě nemáte kam dát a před vámi převis, na který se škrábete po ocelovým laně, visíte jen na rukách a nakonec to odnesou chudáky kolena. Uff, konečně římsa, kde se dalo odpočinout, to však netušíte, že stojíte po chvíli nalepení na skálu, protože jste se ocitli na větrné hůrce a vítr si vás prostě chce vzít sebou. Tak poslední úsek C/D k borovici. Nade mnou instruktorka, která v případě nouze radí, kam s rukama a nohama. Tady opět taháte dost tělo na rukách, protože nohy na rovném povrchu drží jen silou vůle. A když se konečně blížíte, tak se vám seknou karabiny na ocelovém lanu. Hmm, co teď? Dolů to nejde, nahoru taky ne. Takže hezky zapření na jednu ruku a druhou se snažíte nahmatat karabiny pod nohama a u toho čučíte 80 m pod sebe. Pak už lezete rychlostí blesku a nahoře líbáte zem.

ferraty Artinferraty Artin

ferraty Artin

ferraty Artin

3. Den

Bolí nás úplně všechno. Na dnešní ferratu vyráží už jen kolega. My ostatní odjíždíme na památky do Vídně. Vůbec toho nelitujeme, protože po návratu kolegy je nám oznámeno, že kvůli dešti a bouřce lézt nemohli. Bránilo tomu ocelové lano, ke kterému jste uchyceni, tedy zásah bleskem by se nikomu moc nelíbil.

I když byly chvíle, kdy jsem si nadávali, do čeho jsme to šli. Tak pocit, když ferratu zdoláte, je úžasný. my určitě pojedeme zas 🙂