Jaký je rozdíl mezi Bluetooth, Wi-Fi a UWB technologií pro indoor lokalizaci?

Mnoho moderních elektronických zařízení vyžaduje v dnešní době určování polohy. Nejtypičtějším zástupcem současné doby jsou všudypřítomné chytré telefony ve spojitosti s externí lokalizací za pomoci technologie GPS. V současnosti je brána externí lokalizace jako samozřejmost, ale postupně roste potřeba lokalizovat zařízení i uvnitř budov, kde GPS nelze využít. Zařízení, využívající vnitřní lokalizaci mohou být od bezdrátových elektronických „hraček“ jako jsou například chytré hodinky, přes domácí spotřebiče, až po profesionální přepravní drony na výrobních linkách. Jelikož jsou možnosti využití této technologie široké, tak se dá očekávat růst celého segmentu (navigační software, marketingové aplikace, monitorovací systémy).

Inženýři, kteří v současnosti vyvíjejí tato chytrá zařízení, stojí před výzvou v podobě výběru správné technologie. Je využití Wi-Fi nebo Bluetooth správné řešení vzhledem k jejich rozšířenosti, nebo by bylo lepší zvolit jinou bezdrátovou technologii jako je například UWB (Ultra-wideband)? Jaké jsou pro a proti? Následující článek se pokusí přiblížit tuto problematiku.

 

Indoor lokalizace založená na technologii Bluetooth

Lokalizace pomocí technologie Bluetooth si získala pozornost široké veřejnosti zejména uvedením iBeacon od společnosti Apple. Apple u iBeacon používá technologii BLE (Bluetooth Low energy). Cílem technologie iBeacon, je odhad vzdálenosti zařízení od vysílače, tato technologie tedy neřeší přesné určení vzdálenosti ani polohy samotné. Odhad vzdálenosti se nezakládá na přesném měření a právě v případě iBeacon se detekují pouze stavy „v dosahu“ a „blízko“ na základě síly signálu.

Některé společnosti však začali technologii BLE využívat k měření přesné vzdálenosti. Hlavním problémem u této technologie je fakt, že se využívají informace o síle signálu ke změření  vzdálenosti. Síla signálu je však velmi nepřesný ukazatel vzdálenosti. Nelze totiž garantovat, zda pokles signálu musí nutně znamenat prodloužení vzdálenosti. Pro příklad lze uvést situaci, kdy se uvnitř místnosti bude nacházet betonový sloup. Pokud se sloup dostane mezi vysílač a přijímač, tak dojde ke znatelnému poklesu signálu bez prodloužení vzdálenosti a problém je na světě.

Jedním z řešení tohoto problému je „mapování“ prostoru. Jedná se o techniku, kdy se jednotlivé vysílače umístí na přesně dané pozice v objektu a poté  se provede měření úrovně signálu metr po metru v celém objektu. Tímto vznikne referenční databáze úrovní signálů. Pokud chce zařízení zjistit svojí polohu, tak porovná naměřenou úroveň signálu od jednotlivých vysílačů s informacemi v databázi. Po vyhledání nejlepší shody s databází se považuje dané místo za současnou pozici.

Existuje mnoho variací a algoritmů pro „mapování“ dle sofistikovanosti. Je však nutné si uvědomit, že se jedná pouze o obcházení problému s měřením vzdálenosti za pomoci BLE, nikoli jeho konečným řešením.

 

Indoor lokalizace založená na technologii Wi-Fi

Před příchodem Apple a iBeacon se používala pro orientační měření vzdálenosti pouze technologie Wi-Fi. V současnosti je nejrozšířenější technologií pro vnitřní lokalizaci Android telefonů, často i v kombinaci s BLE. Nespornou výhodou technologie Wi-Fi je její masivní rozšíření jak ve veřejných prostorech, tak v domácnostech.

Obecný přístup k určování polohy pomocí Wi-Fi je obdobně jako u technologie Bluetooth – měření úrovně signálu. Tento způsob měření má tedy stejnou slabinu jako předchozí technologie. Jedním z možných řešení tohoto problému jsou v případě Wi-Fi alternativní algoritmy, které se snaží měřit vzdálenost za pomoci zjištění doby letu signálu (ToF, Time of Flight) nebo pomocí času přijetí signálu (ToA, Time of Arrival). Tuto technologii bohužel není možné nasadit na standardní Wi-Fi zařízení a je tedy třeba počítat s tímto využitím již v době plánování infrastruktury.

obr1

Obrázek Č. 1

Důvodem obtížného měření úrovně Wi-Fi signálu je inherentní struktura signálu a úzké pásmo. Na Obrázku č. 1 je znázorněno, jak obtížné je naměřit přesnou amplitudu u úzkopásmového Wi-Fi signálu s rušením. Z důvodu samotného sinusového kolísání signálu a odchylek způsobených vnějším rušením není možné přesně určit hodnotu amplitudy v daný čas. Z tohoto důvodu nejsou úzkopásmové systémy vhodné pro měření přesné amplitudy.

Nepřesnost měření v reálném prostředí stoupá z dalšího důvodu, kterým je fakt, že se signál může šířit k cíli několika cesty, přičemž dochází ke zpoždění jednotlivých signálů. Takto odražený signál se může k cíli vrátit například jako reverzní, degradovat tak úroveň a zkreslit čas příchodu měřeného signálu. Samotný obsah dat, který signál přenáší, není nepoškozen, nicméně změřit přesný čas příchodu takového signálu a jeho amplitudu je téměř nemožné viz obrázek č. 2.

obr2

Obrázek č. 2

 

Indoor lokalizace založená na technologii Ultra-Wideband

Standard UBW (IEEE 802.15.4-2011) byl vytvořen pro odstranění problémů s výše uvedenými technologiemi. Standart využívá velmi krátkých širokopásmových signálů viz obrázek č. 3

obr3

Obrázek č. 3

Krátké širokopásmové signály s rychlou náběžnou i sestupnou hranou umožňují snadné měření času začátku a konec signálu. Vzdálenost mezi dvěma UWB zařízeními může být na základě těchto impulsů změřena přesně, oproti měření úrovně signálu (BLE, Wi-Fi) se jedná o řádové zlepšení přesnosti. Další výhodou těchto signálů je fakt, že velmi efektivně odolávají rušení v podobě bílého šumu či rušení způsobeného šířením odražených signálů. Na obrázku č. 4 je znázorněn UWB signál v zarušeném pásmu, ze kterého vyplívá výše uvedená odolnost proti tomuto rušení.

obr4

Obrázek č. 4

UWB signál je odolný i proti rušení, které je způsobeno odraženými signály. Jelikož je doba trvání impulsu minimální (parametry impulsu se snaží blížit k Diracovu impulsu), je minimalizováno narušení integrity signálu viz obrázek č. 5.

obr5

Obrázek č. 5

Hlavním rozdílem mezi UWB a ostatními technologiemi je tedy možnost přesně změřit čas příchodů signálů a zároveň odolnost těchto signálů oproti všudypřítomnému rušení. Z praktického hlediska je možné pomocí UWB efektivně měřit vzdálenosti mezi dvěma zařízeními až do přesnosti 5 – 10 cm. Přesnost u předchozích technologií je přibližně 5 m (Wi-Fi, Bluetooth) v závislosti na prostředí a počtu měřících stanic.

 

Jaké jsou plusy a mínusy jednotlivých technologií?

Přesnost měření je jednoznačnou výhodou technologie UWB (5 – 10 cm) oproti technologiím jako je Wi-Fi či Bluetooth (cca 5 m).

Dalším faktorem je spotřeba energie, kdy UWB a Bluetooth spotřebují mnohem méně energie oproti Wi-Fi. Spotřeba je klíčová, jelikož určování polohy většinou využíváme v mobilních zařízeních s omezenou energetickou kapacitou.

Posledním velmi důležitým faktorem je rozšíření jednotlivých technologií. Zde jasně převládá Wi-Fi a Bluetooth, jelikož tyto technologie lze nalézt na každém rohu oproti UWB. V současné době mají některé společnosti motivaci implementovat do zařízení jak Wi-Fi a Bluetooth technologii, tak i UWB.

Celkově tedy nelze upřednostnit žádnou technologii a každá technologie má svá pro a proti. Záleží na mnoha faktorech, jako jsou například pořizovací cena, požadavek na přesnost a využití současných technologií (existující Wi-Fi infrastruktura, zapojení současných mobilních zařízení) pro řešení vnitřní lokalizace.

ARTIN v současné době implementuje pilotní projekty pro vnitřní lokalizaci a sledování nemocničního zařízení v nemocnicích. Dále spolupracujeme s vybranými dodavateli HW, kterými jsou Sewio, Infsoft a kontakt.io. Naši dodavatelé jsou schopni dodat kompletní řešení včetně softwarového řešení a integraci s ostatními podnikovými systémy.

Matouš Plašil

Zdroj: http://electronicdesign.com/communications/what-s-difference-between-measuring-location-uwb-wi-fi-and-bluetooth

Devoxx 2016, alebo ako sme sa vzdelávali v Antverpách

Naši kolegovia z Bratislavy absolvovali v tomto mesiaci konferenciu Devoxx v Belgicku a tu je krátke zhodnotenie od Mateja Sokola , prajeme príjemné čítanie. (smile)

_ _ _

^D61FEA2384051675D0C128154FF972615C0B1033692DCAB4B8^pimgpsh_fullsize_distr

Je utorok 8. Novembra poobede, hekticky dokončujem ešte nejaké úlohy pred odchodom a medzitým mi kolega volá, že už len na mňa čakajú dole v aute. Zatváram notebook, beriem ruksak a vyrážame. Po príchode na letisko nás hneď “potešia” správou, že naše lietadlo bude mať meškanie – zatiaľ nevedia povedať koľko a ani či vôbec poletí.

Zakladáme taktickú základňu v jednej z reštaurácii a delíme sa na dve podskupiny – kávičkári a pivári. Po zhruba dvojhodinovom čakaní sme už konečne na palube a letíme smer Amsterdam. Jednoduchým výpočtom prichádzame na to, že vlak, na ktorý máme lístky, nestíhame a teda cesta sa nám ešte o niečo predĺži. Nakoniec sme úspešne prišli do Antwerp, rýchla večera, povinná ochutnávka belgických pív a spať.

Na druhý deň ráno sa po príchode registrujeme. Kupodivu všetko prebieha veľmi rýchlo a bez problémov. Absolvujeme Keynote a následnej aj prednášku Venkata Subramaniam s názvom „Twelve ways how to make your code suck less“.

Už počas jej trvania sa spoznávame v niektorých častiach, prípadne niektorých našich (bývalých/súčasných) kolegov, v každom prípade dostáva od nás prívlastok epická. Dobre, možno trochu zveličujem, ale isto si z nej každý niečo nakoniec zobral. Ja osobne dúfam, že jej venuje hodinku času čo najviac ľudí u nás vo firme.

Nasleduje coffee break a potom sa delíme na jednotlivé session podľa našich záujmov, je z čoho vyberať a kvalita prezentácii je celkovo na vysokej úrovni. Nie len obsahovo, ale aj prezentačne. Samozrejme nájdu sa aj nejaké výnimky, ale to je na takýchto akciách celkom normálne.

Cez obed stojíme v rade na jedlo. Toto bol mimochodom asi najväčší fail konferencie. Rady sú dlhé, nakoniec dostaneme len nejaký šalát a nie je ani nejaká šanca si odbehnúť na obed mimo. V blízkom okolí dokopy žiadne reštaurácie neboli.

Vzhľadom na to, že veľká časť účastníkov a aj prednášajúcich je zo spojených štátov, tak v rámci takmer každej session je nejaká narážka na nočné Trumpovo víťazstvo v amerických voľbách. Všetci sú z toho nejakí frustrovaní.

Večer nasledujú hody v priľahlej reštaurácii a ďalšia dávka ochutnávky pív.

V podobnom duchu absolvujeme ďalšie dva dni, počúvať 6 hodín denne je pomerne náročné, ale našťastie kávy je všade dostatok a kofeín je predsa náš kamarát. Momentálne ešte väčší ako obvykle. Posledný deň sa končí uz na obed, vlastne ešte tesne pred ním, nakoľko potrebujeme stíhať vlak a následne lietadlo.

A ako by som to všetko zhodnotil? Pre mňa to bola výborná akcia, ktorú by som odporučil každému, kto sa pohybuje v Java svete a chce si trochu zlepšiť skill, alebo rozšíriť obzory. Tých pár nedostatkov za to stálo a dúfam, že budúci rok sa na Devoxxe vidíme viacerí.

Ďalšie prednášky, ktoré stoja za pozornosť.

    • Skvelá prednáška o paralelizme celkovo, zaužívanom spôsobe programátorského rozmýšlania a ukážky toho prečo vaša klasická for slučka nemusí byť práve najvhodnejšia na riešenie daného problému.

    • Prezentácia venovaná bezpečnosti v Angular frameworku.

    • Ešte jeden angular, tentokrát priamo od Igora Minára venovaný tomu čo a ako sa snažili v Googli dosiahnuť v Angulari 2

  • Ako poslednú uvediem ešte prednášku o strojovom učení, konkrétne neurónových sieťach, kde sa analyzuje ako Google dokázal vyhrať v hre Go nad majstrom sveta. Zaujímavé hlavne z pohľadu analýzy problémov hry a potom aj spôsobu akým Google tím jednotlivé problémy eliminoval

Ostatné prednášky je možné nájsť na youtube channeli

https://www.youtube.com/channel/UCCBVCTuk6uJrN3iFV_3vurg/videos?sort=dd&view=0&shelf_id=3

Enjoy!

Matej Sokol

TeamBuilding Buchlov 2016 – tak, jak jsme ho zažili my všichni, vše sepsal Honza Trtílek

 

 

Někteří jedou na TB(TeamBuilding), aby se opili,
někteří aby se pobavili,
někteří aby si pokecali,
někteří aby se něco dozvěděli,
někteří aby se dobře najedli a napili,
někteří aby otestovali svou fyzickou zdatnost,
někteří aby otestovali svou mentální sílu,
někteří aby si odpočinuli od stereotypu,
někteří aby si zaplavali (v plavkách i bez) či zahráli PING-PONG,
někteří aby si zalezli na skalách,
někteří aby si zašermovali a zastříleli z luku,
někteří aby si zaběhali,
někteří aby si zramovali,
někteří aby nasáli atmosféru při zpěvu u ohně,
někteří aby opět posunuli svoje limit (ať už v čemkoliv).

 

Ale pravý ARTIŇák  to chce prostě všechno – a nejlépe vše v jednom a na jedno místě.
But REAL ARTIN man wants it „fuc*ing“ ALL

Ptáte se, kde se dá něco takového zažít – zkomprimováno do jednoho dne do jednoho místa.
Odpověď je jednoduchá stačilo o víkendu vyrazit s ARTINem na Buchlov!

V+íichni

Zdatnější z nás vyrazili už v pátek, protože věděli, že na ARTIN TB je třeba se trochu připravit!
Propláchnout játra, rozhýbat ztuhlé tělo a potrénovat hlasivky.

 

Já bohužel dorazit až v sobotu ráno, takže jsem mohl je pozorovat vstávání oživlých mrtvol a pochod Zombie na snídani.
(Naštěstí jsem nebyl k snídani já, ale slušně zásobený bufet, který většině mých kolegů vrátil„skoro“ původní barvu a pohyby.)

 

Jen z doslechu jsem se zpětně dozvěděl, že všechny skály pokořeny již do setmění, bazén zaplněn nahými těly (tělem) brzy po desáté a bar byl totálně vypitý už před půlnocí.
Co se dělo po půlnoci již mlhavá paměť či dostatek soudnosti přítomných nedovolovala publikovat, ale intenzita předešlých probdělých hodin přesto byla zapsána v pohledech mnohých přeživších.

 

Nicméně ten pravý TB začal teprve v sobotu. Vše začalo lehkým přestavením týmů a našich průvodců z řad Slovenských skautů.
Potuď bylo vše v pořádku. Byly nám rozdány instrukce, knížečky s harmonogramem a barevné pásky, abychom se náhodou nezapletli do jiného týmu.
(U některých týmů to bylo zbytečné, že Zelení?).

Zelen+ş1Zelen+ş2

 

A teď to začlo! Dle přesně definovaného „našponovaného“ harmonogramu nás čekalo 10 drsných disciplín:

kde jsme se prodírali úzkými škvírami s nedostatkem kyslíku,
vařily mozkové závity v ledové vodě,
probírali se špínou a (promiňte mi) „sra*kami“,
smažili hamburgery rychleji než McDonald team,
vlastními rukami zapalovali oheň,
prováděli chemický rozbor sloučeni primitivními metodami,
chodili po rukou a ryli zem „rypákem“ jako červené myši,
učili se levitovat nad zemí bez pomoci vlastních končetin,
šplhali ve výškách po provazových žebřících bez jakéhokoliv jištění a
luštily šifry zakódované v cizím jazyce.

 

 

 

Zebrik

Perly1Perly2Pi+íkvorky1Pi+íkvorky2

Na závěr pak proběhla závěrečná řež v podobě štafety, která zbrázdila naše trika blátempotem u některých i krví!
Protože ztráty jsou povoleny, pokračoval Zelený tým ve štafetě i bez svého lídra, který byl postupně zašlapáván soupeři do travnatého podkladu.
(Pro členy Zeleného týmu máme dobrou zprávu, Petr Matějka svůj pád přežil!)

 

Po sečtení a odečtení všech hlavních i vedlejší bodů, nalezení správných koeficientů, tak aby mohl vyhrát ten nejlepší tým, byly vyhlášeny výsledky.
Že je znalost jazyků důležitá, dokázaly oba slovenské týmy, mezi které se na stříbrnou pozici dokázal (i díky správnému nastavení koeficientů) vklínit, stříbrný tým.
Pozn.Red.:  Zlatý tým byl před začátkem soutěže raději rozpuštěn – co kdyby „náhodou“ vyhrál!

Pi+íkvorkyWTFRukaNoha1T¦Ťsto1T¦Ťsto2

Hlavní výhrou byla ochutnávka piva s přednáškou přímo v areálu hotelu.
Jakožto 4tý tým v pořadí jsme nejdříve výhru oplakali (zvláště kvůli Pájovi), ale později jsme se shodli, že všeobecné veselí, popíjení a zábava asi přeci jen byla lepší než jakákoliv přednáška.

 

Protože BAR již od předešlého dne značně rychle vysychal. Obvolal Pája již den předem půlku ARTINu, aby ti, co dorazí až v sobotu, přivezli nějaké zásoby.
Žádost kolegy je pro nás posláním, takže např. Majka ještě o půlnoci v županu přebíhala v Bystrci čtyřproudovku, aby na protější benzínce koupila Jagermeistra!

 

Nicméně i přes slušné zásoby na pokoji číslo 1, bylo ve dvě hodiny ráno téměř vše vypito.
Což znamenalo, že původní 7mi-boj (pivo, víno, radler, jegr, kapitán, rum, tulamorka) musel být rozšířen na 10ti a více boj:
„Bo se prostě pilo,
co na BARu zbylo“!

 

Závěr se pak nesl v duchu hudby, kdy jedni trsali na nejnovější hity a chladili svá těla zevnitř pivem a zvenku vodou z bazénu a„Ti druzí“ za doprovodu kytary a příčné flétny marně lovili slova starších i novějších táborových hitů.

Až se oheň trochu rozhořel a řady trochu prořídli, mohl jsem i já se svých silným, lehce nakřáplým anebezpečně falešným hlasem pustit do díla.
Teprve tehdy dokázali ostatní docenit krásné melodické hlasy naši hudebně nadanějších kolegů, ale to už bylo bohužel pozdě. 😉

Takže jsem to někdy kolem 4-5 hodiny ranní zapíchli.

T+íbor+ík

Baz+ęnP+íja

 

Po vydatném 3-4 hodinovém spánku jsme se opět všichni krásní a svěží sešli na bohaté snídani.
Hlavním tématem, kromě blížícího se středověkého šermulezení na skalách a neúprosně sekazícího počasí, bylo téma, které by se dalo shrnout pod jedno heslo: „Celozávodní pondělníSICKDAY„.

 

THE END

 

Rychlebské stezky 2016

Jak se již v Artinu stalo tradicí, každý rok pořádáme naši vlastní verzi Hunger Games. V této výzvě obstojí vždy jen ti nejzdatnější a slabé kusy hynou tím nejzábavnějším způsobem. Letošním dějištěm se staly Rychlebské stezky.

DSC_0035

Jak můžete vidět z následující tabulky, sítem neprojde zrovna každý.

tab

Pátek, den 0.

Myslel si někdo, že posadit Michala a Michala do jednoho auta a nechat je se vzájemně hecovat je špatný nápad? Inu, umožnit oběma řídit jejich vlastní auto a závodit je mnohem strašidelnější. O to, abychom se během občasné plynulé jízdy nenudili se postaral Tomáš svou typickou větou „Já mám hlad.“, kterou používá jako pozdrav, rozloučení, ale i hlavní argument v jakékoliv diskuzi. Vrcholem všeho bylo, když zmerčil Burger-house, načež začal hýkat, výt a utíkat z auta. S pomocí lživých slibů (za které by se nestyděl ani hejtman Hašek) a notné dávky sedativ se nám ho naštěstí podařilo dostat pod kontrolu a zpátky do auta.
        Po pár hodinách jsme se konečně octli na základně, příhodně pojmenované Základna, rozbili tábor, posilnili se večeří (rohlík s Májkou a cibulí) a zapili ji Michalovou 400 %-ní slivovičkou. Snad se nám vrátí zrak. Do několika dní.

Sobota, den 1.

Raní budíček byl ve znamení chrchlání a tuberáckého kašle. My, čistokrevní či naplavení měšťáci jsme si tedy ověřili, že čerstvý horský vzduch bez příměsi výfukových zplodin nám zrovna nesvědčí. No nic, rychle se nasnídat (rohlík s Májkou a cibulí) a vzhůru na kola. To byl tedy alespoň plán. Ukázalo se, že úředničina vládne i tady v horách a tak jsme strávili další hodinu administrativou okolo půjčování kol.
        Kola jsme nakonec získali a bylo načase vyrazit. Nyní se ukázalo, jací jsme v Artinu jednotní a civilizovaní. Polovina chtěla nějaký rozumný rozjezd a seznámit se s kolem, zatímco druhá rovnou na trať. Postupem času se vykrystalizovala ještě třetí polovina, které je sice všechno jedno ale jen dokud nepadne rozhodnutí, pak je proti. Ve finále tedy proběhlo štěpení a jelo se ve dvou skupinách, jedni rozjezd kolem Černého potoka, druzí rovnou na stezky.
        Rozjezdová trasa byla vskutku rozumná a zcela dle mého gusta, začínal se z toho klubat příjemný víkend na kolech. Kamzíci jako Michal P. si mohou jet rychle a hopkat na kamenech, kterých bylo všude dost a zbabělci jako ja jet opatrně, držet se vzadu a vymlouvat se na padající řetěz. No kéž by to tak vydrželo.
        Po návratu na základnu Základnu jsme objednali polívčičku a čekali na separatisty. Zakrátko přijeli. Já srkal svou vařicí hrachovku a říkal si, že Milan má zajímavé kalhoty se spoustou větracích otvorů. Ty určitě stály spoustu peněz. Spoustu peněz opravdu stály a také spoustu bolesti. Ráno totiž žádné větrací otvory ještě neměly, teď mají a za námi je tak první bouračka na jejímž konci vrávorá řádně obroušený Milan. Jeho počin je naštěstí zdokumentován.
        Přišel čas na výjezd. Představte si krpál. Velkej krpál. Takovej ten hodně moc velkej krpál, co nikdo normální nešlape. No, vypadá to, že tu stejně nikdo normální není a tak jsme se po dvou hodinách stoupání, litru potu a několika Brumících octli… v polovině?! Zaplaťpánbůh nemusíme stoupat dále, právě tady v polovině začíná většina tras, které plánujeme sjíždět. Veteráni se bez mrknutí vrhají na Velrybu, zatímco já tiše přestupuji do ženské kategorie a s Barčou jdeme na Superflow. Začátek je fajn, sem tam nějaký skok přes kámen a já začínám chápat, proč to lidi tak baví. Skákání je sranda, tak skáču víc a víc, jen… aby člověk mohl skákat, musí to umět. Zákonitě tedy přišla chvíle, kdy mi ve vteřině hlavou blesklo „Šutr, skočím si.“, „Jejda, další.“ a „STROM!“.
        Asi tušíte, že nedobrovolně jsem skočil oba šutry a se stromem si plácl. Také máte toho kamaráda drsňáka, co pokaždé když si plácnete, tak vás ještě hodinu brní dlaň? Kámoš strom je větší drsňák. Brněla mě nejen celá ruka, ale i žebra a trochu hlava, ta tedy spíše z toho, jak jsem s ní oral v zemi. Barča jela naštěstí za mnou, tak mi pomohla najít chybějící končetiny a může dosvědčit, že jsem nebrečel. No možná jen trošku.
        Zbytek trasy se už naštěstí obešel bez havárií a kolem páté jsme se sešli na základně Základně s celou partou. Spočetli škody a zranění (dva defekty, dvě významnější havárie, jeden marod) a den uzavřeli koupáním v zatopeném lomu. O zábavu se postaral především Tom svým skokem ze sedmi metrů na zadek.
DSC_0044 P1020298 P1020308 P1020380

Neděle, den 2.

Ráno nás probudilo sluníčko, jasné nebe a reggae muzika zdejších hašišáků. Vstávat, posnídat rohlík s Májkou a cibulí a jdeme pro kola. Proces půjčování je dnes sice rychlejší, zato my ždibec zlámanější. Vojta přichází s brilantním plánem, jak kompenzovat pomalejší jedince. Pojedeme všichni Superflow, ti rychlí vyrazí první, ti pomalí naposled. To by sice dávalo smysl jen v případě, že by obětováním nejslabších chtěl zdržet pronásledovatele, ale kdoví co si pro nás přichystal. Co se dělo po cestě vám bohužel nesdělím, já byl totiž ten obětovaný pěšák – žrádlo pro vlky. Namísto toho se můžete pokochat záznamem Superflow hlemýždím tempem.
        S výpravou jsme se shledali překvapivě ještě tentýž den v restauraci na oběd, kde se rozhodlo o plánu na zbytek dne. Kdo ještě našel sílu, škrábal se znovu vzhůru a sjížděl trasu Wales, kdo měl rozum, jel se koupat do lomu. Sraz o pár hodin na základně Základně pak znamenal přepočítat škody a zranění (dvě nové havárky), sbalit se na cestu zpět do Brna a vybrat si z nabídky v Burger-house. Ano, Tomáš se konečně dočkal.

Poděkování

  • Tomášovi Kučírkovi za vynikající organizaci,
  • Michalovi Pachlopníkovi za platební kartu,
  • řidičům za kroucení volantem
  • a všem účastníkům za společnost a dobrou zábavu.

P1020389

Zvláštní poděkování

  • Obchodnímu řetězci Penny Market za rohlíky, Májku a cibuli.

 

Zděnek Němec

ARTIN JE CYKLOZAMESTNÁVATEĽOM ROKU 2016 V BRNE!

„Do práce na kole“ sme sa prihlásili s cieľom urobiť hlavne niečo pre svoje zdravie a taktiež životné prostredie. V rámci akcie prebehla i súťaž „Cyklozaměstnavatel roku 2016 v Brně“. Na základe posúdenia cyklo-infraštruktúry (státie pre kola, sprchy, šatne apod.), ale aj ďalších podporných programov, ktorými zamestnávateľ svojich zamestnancov podporuje a motivuje v dochádzaní do práce na kole, sme túto kategóriu vyhrali! Ocenenie si veľmi vážime a vedeniu ARTINu ďakujeme za skvelé podmienky, ktoré pre dochádzanie do práce na kole poskytuje a vytvára.

Slávnostné vyhlásenie výsledkov prebehlo vo štvrtok 9.6.2016 – v deň 18. narodenín ARTINu. Ocenenie milo prekvapilo i pána riaditeľa 🙂

13411633_10153843500257561_2771485257308234996_o

13412119_10153843500442561_1070072731258255890_o

artin1

A ako celá akcia u nás v ARTINe prebiehala? To Vám už priblíži Honza Trtílek 🙂



Do práce na kole

Byl pozdní večer první máj,    (právě jsem se vrátil z prvních 50 km na kole)

večerní máj byl kola čas,        (kolo jsem odhodil do kolárny – už ho nechci nikdy vidět)

Tomášův zval k soutěži hlas,   (jenže první cena je tak lákavá)

kde steakem zaváněl háj.       (snad to bude za tu dřinu stát)

A tak to všechno začalo, 16 odvážných bikerů, kolo-běžkerů a (Johny) Walkerů obléklo dresy a helmy a vyrazilo sbírat kilometry na svých cestách do práce.

Tomáš jakožto organizátor odvedl skvělou práci a z „tisíců“ přihlášených vybral oněch 16 nejlepších, kteří měli tu čest reprezentovat ARTIN v této prestižní soutěži.

Škoda jen, že organizace celé události sebrala Tomovi tolik sil, že první týden vůbec nemohl sednou na kolo a druhý týden dokonce krátce ochořel!

Nakonec však svou vůli a pílí dokázal skoro nemožné, a to na trase ze svého bytu do práce vzdálené asi 1 km najezdit za měsíc přes 200 km.

Pozn.: 22 dní, cesta tam a zpět 1 km = 44 km. Splněno na 460% to by za minulého režimu nezvládla ani nejlepší dojička v Hoštickém kravíně.

Celá akce se rozjížděla opatrným tempem, ale jak se soutěž začala lámat do své druhé poloviny a odstupy mezi nejlepšími se zkracovaly, začal tuhý boj o každý kilometr.

Každé nastartování auta nebo popojetí šalinou znamenalo propad ve výsledkové listině. Každá zkratka či nevyjetí mohlo změnit vítěze na poraženého. Každý ujetý kilometr nakonec rozhodoval!

Bitva o stachana měsíce byla vyrovnaná do posledního dne a Filip mi nedovolit ani poslední den v měsíci vynechat, abych alespoň dorovnal jeho skvělou 100% pravidelnost.

(Nutno říct, že oproti Tomovi se jednalo pouze o 100%, což bylo před revolucí u dojiček spíše podprůměr, ale alespoň se máme s Filipem kam zlepšovat!)

Třetí místo nakonec přeci jen uhájit Jiří, i když stejně jako jiní se musel strachovat a dřít na kole do poslední chvíle.

Boj o KEŠ však nabídla daleko více napětí. Soutěž o KEŠ (Kilometrs Eater Šampión) byla vypsána v obou kategoriích (mužské i ženské). Původně hlavně proto, aby ženy měli vůbec nějakou šanci.

Až později jsme zjistili, že ženy by měly šanci i tak, neboť pokud nepočítám sebe, pak ženy opanovaly první 2 místa (jmenovitě Majka a Emily) v akci KEŠ a nechaly za sebou i taková esa jako Michala či Lukáše Landsmanna!

Michalovi nakonec nepomohl ani strhující záběr „horské etapy“, kdy ukrajoval z Majčina náskoku desítky a desítky kilometrů, ale mohl si za to sám.

Neboť poslední pátek v měsíci měl jedinečnou možnost – stačilo jen nebýt líný a vyrazit do Prahy na kole-  a mohl být jistě „in memoriam“ (nehodovost na D1 je vyhlášená) honorován jako šampión.

Leč na kdyby se nehraje, takže boj se nakonec soustředil pouze na dámy, kde Majka zvítězila o pouhých pár kilometrů před Emily. Michala může těšit alespoň to, že o celých 0,1 km (100 metrů) předjel 5tého Lukáše.

Konečné pořadí

Stachan=Pravidelnost

  1. Jan Trtílek – 100%
    Filip Juhaňák – 100%
  2. Jiří Salaj
  3. Lukáš Landsmann
  4. Michal Pachlopník
  5. Marie Lipovská
  6. Andrea  Najvárková
  7. Emília Černáčková
  8. Tomáš Kučírek
  9. Michal Němec
  10. Zdeněk Němec
    Vojtěch Smejkal
    Tomáš Pohořelský
  11. Václav Čáň
  12. Kristýna Čermáková
  13. Jan Najvárek

KEŠ (Kilometrs Eater Šampión)

  1. Jan Trtílek – 1 034,2 km
  2. Marie Lipovská – 427,1 km
  3. Emília Černáčková – 417,6 km (3 * 139,2)
  4. Michal Pachlopník – 400,3 km
  5. Lukáš Landsmann – 400,2 km (2 * 200,1)
  6. Zdeněk Němec
  7. Filip Juhaňák
  8. Jiří Salaj
  9. Tomáš Kučírek
  10. Andrea Najvárková
  11. Vojtěch Smejkal
  12. Michal Němec
  13. Tomáš Pohořelský
  14. Kristýna Čermáková
  15. Václav Čáň
  16. Jan Najvárek

Všem zúčastněným gratulujeme, dohromady jsme ujeli více jak 3,5 tisíce km (3603,7 km) a doufám, že příští rok již nebudou řádná omezení a budeme se konečně moci zúčastnit všichni a né jen hrstka vybraných!

Byl pozdní večer poslední máj,       (Hurá, konečně!!!)

večerní máj už nebyl kola čas,        (Zítra „píííp“ na kolo a pojedu pěkně autem)

Tomášův už nezval k soutěži hlas,   (Prý můžeme jezdit až do září – spadl z višně!?)

Honzo! Jirko! Majko! – Kde máte Vaše kola do háj(e)!

PS: Majka se celý měsíc těšila na to, že si skočí do KofiKofi pro „kafe na triko“ a vinou Microsoftu, protože Internet Explorer jí chybně aktualizoval stránku, tuto akci prošvihla.

IE už bylo nahrazeno Chromajzlem, ale tímto bych chtěl založit obálku na Majčino kafe – doufám, že přispějí zejména řidiči, kteří díky nám mohli celý měsíc parkovat na blondýnu, a nikdo si toho nevšiml. Předem děkuji!

Emília Černáčková, Jan Trtílek