Rychlebské stezky 2016

Jak se již v Artinu stalo tradicí, každý rok pořádáme naši vlastní verzi Hunger Games. V této výzvě obstojí vždy jen ti nejzdatnější a slabé kusy hynou tím nejzábavnějším způsobem. Letošním dějištěm se staly Rychlebské stezky.

DSC_0035

Jak můžete vidět z následující tabulky, sítem neprojde zrovna každý.

tab

Pátek, den 0.

Myslel si někdo, že posadit Michala a Michala do jednoho auta a nechat je se vzájemně hecovat je špatný nápad? Inu, umožnit oběma řídit jejich vlastní auto a závodit je mnohem strašidelnější. O to, abychom se během občasné plynulé jízdy nenudili se postaral Tomáš svou typickou větou „Já mám hlad.“, kterou používá jako pozdrav, rozloučení, ale i hlavní argument v jakékoliv diskuzi. Vrcholem všeho bylo, když zmerčil Burger-house, načež začal hýkat, výt a utíkat z auta. S pomocí lživých slibů (za které by se nestyděl ani hejtman Hašek) a notné dávky sedativ se nám ho naštěstí podařilo dostat pod kontrolu a zpátky do auta.
        Po pár hodinách jsme se konečně octli na základně, příhodně pojmenované Základna, rozbili tábor, posilnili se večeří (rohlík s Májkou a cibulí) a zapili ji Michalovou 400 %-ní slivovičkou. Snad se nám vrátí zrak. Do několika dní.

Sobota, den 1.

Raní budíček byl ve znamení chrchlání a tuberáckého kašle. My, čistokrevní či naplavení měšťáci jsme si tedy ověřili, že čerstvý horský vzduch bez příměsi výfukových zplodin nám zrovna nesvědčí. No nic, rychle se nasnídat (rohlík s Májkou a cibulí) a vzhůru na kola. To byl tedy alespoň plán. Ukázalo se, že úředničina vládne i tady v horách a tak jsme strávili další hodinu administrativou okolo půjčování kol.
        Kola jsme nakonec získali a bylo načase vyrazit. Nyní se ukázalo, jací jsme v Artinu jednotní a civilizovaní. Polovina chtěla nějaký rozumný rozjezd a seznámit se s kolem, zatímco druhá rovnou na trať. Postupem času se vykrystalizovala ještě třetí polovina, které je sice všechno jedno ale jen dokud nepadne rozhodnutí, pak je proti. Ve finále tedy proběhlo štěpení a jelo se ve dvou skupinách, jedni rozjezd kolem Černého potoka, druzí rovnou na stezky.
        Rozjezdová trasa byla vskutku rozumná a zcela dle mého gusta, začínal se z toho klubat příjemný víkend na kolech. Kamzíci jako Michal P. si mohou jet rychle a hopkat na kamenech, kterých bylo všude dost a zbabělci jako ja jet opatrně, držet se vzadu a vymlouvat se na padající řetěz. No kéž by to tak vydrželo.
        Po návratu na základnu Základnu jsme objednali polívčičku a čekali na separatisty. Zakrátko přijeli. Já srkal svou vařicí hrachovku a říkal si, že Milan má zajímavé kalhoty se spoustou větracích otvorů. Ty určitě stály spoustu peněz. Spoustu peněz opravdu stály a také spoustu bolesti. Ráno totiž žádné větrací otvory ještě neměly, teď mají a za námi je tak první bouračka na jejímž konci vrávorá řádně obroušený Milan. Jeho počin je naštěstí zdokumentován.
        Přišel čas na výjezd. Představte si krpál. Velkej krpál. Takovej ten hodně moc velkej krpál, co nikdo normální nešlape. No, vypadá to, že tu stejně nikdo normální není a tak jsme se po dvou hodinách stoupání, litru potu a několika Brumících octli… v polovině?! Zaplaťpánbůh nemusíme stoupat dále, právě tady v polovině začíná většina tras, které plánujeme sjíždět. Veteráni se bez mrknutí vrhají na Velrybu, zatímco já tiše přestupuji do ženské kategorie a s Barčou jdeme na Superflow. Začátek je fajn, sem tam nějaký skok přes kámen a já začínám chápat, proč to lidi tak baví. Skákání je sranda, tak skáču víc a víc, jen… aby člověk mohl skákat, musí to umět. Zákonitě tedy přišla chvíle, kdy mi ve vteřině hlavou blesklo „Šutr, skočím si.“, „Jejda, další.“ a „STROM!“.
        Asi tušíte, že nedobrovolně jsem skočil oba šutry a se stromem si plácl. Také máte toho kamaráda drsňáka, co pokaždé když si plácnete, tak vás ještě hodinu brní dlaň? Kámoš strom je větší drsňák. Brněla mě nejen celá ruka, ale i žebra a trochu hlava, ta tedy spíše z toho, jak jsem s ní oral v zemi. Barča jela naštěstí za mnou, tak mi pomohla najít chybějící končetiny a může dosvědčit, že jsem nebrečel. No možná jen trošku.
        Zbytek trasy se už naštěstí obešel bez havárií a kolem páté jsme se sešli na základně Základně s celou partou. Spočetli škody a zranění (dva defekty, dvě významnější havárie, jeden marod) a den uzavřeli koupáním v zatopeném lomu. O zábavu se postaral především Tom svým skokem ze sedmi metrů na zadek.
DSC_0044 P1020298 P1020308 P1020380

Neděle, den 2.

Ráno nás probudilo sluníčko, jasné nebe a reggae muzika zdejších hašišáků. Vstávat, posnídat rohlík s Májkou a cibulí a jdeme pro kola. Proces půjčování je dnes sice rychlejší, zato my ždibec zlámanější. Vojta přichází s brilantním plánem, jak kompenzovat pomalejší jedince. Pojedeme všichni Superflow, ti rychlí vyrazí první, ti pomalí naposled. To by sice dávalo smysl jen v případě, že by obětováním nejslabších chtěl zdržet pronásledovatele, ale kdoví co si pro nás přichystal. Co se dělo po cestě vám bohužel nesdělím, já byl totiž ten obětovaný pěšák – žrádlo pro vlky. Namísto toho se můžete pokochat záznamem Superflow hlemýždím tempem.
        S výpravou jsme se shledali překvapivě ještě tentýž den v restauraci na oběd, kde se rozhodlo o plánu na zbytek dne. Kdo ještě našel sílu, škrábal se znovu vzhůru a sjížděl trasu Wales, kdo měl rozum, jel se koupat do lomu. Sraz o pár hodin na základně Základně pak znamenal přepočítat škody a zranění (dvě nové havárky), sbalit se na cestu zpět do Brna a vybrat si z nabídky v Burger-house. Ano, Tomáš se konečně dočkal.

Poděkování

  • Tomášovi Kučírkovi za vynikající organizaci,
  • Michalovi Pachlopníkovi za platební kartu,
  • řidičům za kroucení volantem
  • a všem účastníkům za společnost a dobrou zábavu.

P1020389

Zvláštní poděkování

  • Obchodnímu řetězci Penny Market za rohlíky, Májku a cibuli.

 

Zděnek Němec