Artiňáci pod stanem…a na vodě

Ráno jsme v hojném počtu vyjeli směr Sázava. Naložení batohy, rumem a dobrou náladou. V Mirošovicích se však naše cesty oddělovali. Většina pokračovala vlakem, někteří lenivci autem a my odvážlivci na kolech.

Cesta na kole

Ze začátku bylo těžké si vůbec na kolo zvyknout, když na něm sedíte po deseti letech. Seznámení s mechanismem přehazovaček. Zjistit, která brzda je která a hlavně si zvyknout na velice nepohodlné sedátko. Jakožto fyzicky nezdatní cestovatelé jsme zvolili pouze 20 km trasu, bohužel pojem „převýšení“ mi bylo cizí a po 10 km tahání kol do kopce se na mě spolujezdci docela často mračili. Po krátké pauze na oběd, kdy jsem vyzkoušela vodotěsnost mobilu v hrnku s čajem, jsme na mapě objevili lesní stezku. Hurá, už žádné kopce. Pravda, žádné už tam nebyli, zato bažin a kaluží tam bylo plno. Kolo bez vzorku prošlo zatěžkávací zkouškou. Další pauza na bramboráčky a zmrzlinu. A konečně kemp Sázavský ostrov.

voda artinvoda artin

Cesta vlakem

O cestě vlakem nemáme písemný ani jiný záznam. Nikdo z jejích účastníků si ji totiž nedokáže přesně vybavit. A můžou za to jistě tři dobří přátelé, R., U. a M. Ať už tak či jinak, i vyznavači hromadné dopravy dorazili na místo určení a v plném počtu.

Cesta autem

Mohlo by se zdát, že ta nejlenivější skupina vyrazila autem, protože se jí nechtělo ráno vstávat nebo protože se chtěla pohodlně dovézt až na místo určení. Opak je pravdou. Takový roadtrip jste ještě nezažili. Jeho tři účastnice si nakonec užily nečekanou spoustu dobrodružství, ovšem všechny odmítají vypovídat i pod pohrůžkou násilí.

První noc v kempu

V kempu to žilo ve velkém a to i v mírném dešti. Počínaje hrou Kubb, hra je zcela bezpečná, dokud nedostanete vrhacím kolíkem do nohy nebo do brady. Během pár minut se vám vykouzlí krásná modřina. Následoval fotbal, kdy někteří hráči již v povznesené náladě, samovolně padali a většinu hry trávili v poloze „ležmo“.  Hra byla následně ukončena a vyrazili jsme na sběr dřeva na táborák. Přece jen, když už se nakoupilo takové množství špekáčků, tak by byla škoda se na ně jen dívat. Asi po kilometru se nám podařilo najít les a v něm i suché dřevo v jakémsi příkopě.  Po zhodnocení, že dřeva máme dost, nastala otázka jak jej dopravit, co nejrychleji do kempu. Dva siláci naskládali větve na sebe a tahali je za sebou, my ostatní sbírali ztracené kusy. V kempu jsme si udělali v dešti krásný táboráček. A zakončili jej společenskou hrou „Na schovku“. Také zcela bezpečná hra, pokud vás tedy nenapadne se schovat pod karavan, z pod kterého pak nemůžete vylézt, případně běžíte přímo do nastražené kupy dřeva.

voda artinvoda artinvoda artinvoda artin

Cesta do Českého Šternberka

Celou noc pršelo. Ani ráno moc kapat nepřestávalo. Otázka: „Jedeme i tak?“ Odpověď: „Nejsme přece z cukru! Ale, co to tak o hodku posunout, ať se v klidu nasnídáme?“ Poklus za ostatními. „Posunem to o hodku?“ „Ne, vycházíme za 10 minut, kdo tu nebude, nejede!“ Poklus za snídajícími. „Čas se neposunuje. Jde se na vlak za 10 minut.“ „Dopr…!“ Běh všech snídajících posbírat věci na vodu. Já si v klidu dosnídala, s tím, že na vodu v tomhle počasí opravdu nejedu, a poté vyrazila ke stanům, kde zrovna vyrážel snídající zbytek na další vlak. V tom mě napadalo, že se tady sama asi budu docela nudit. „Počkejte na mě, jedu taky. “ Ostatní kolegiálně šli napřed, aby stihli vlak. Rychle odemknout auto, sebrat tašku, zamknout a běh za ostatními. Vlak neodjel, hurá sedíme. Do vlaku nastupuje skupinka, která měla jet vlakem před námi a velice se diví, kde se tu bereme. Vlak stojí dalších 10 minut na místě. Poté konečně jedeme.

Na vodě

Opět prší, vytahujeme pláštěnky. Rozebíráme lodě a snažíme se najít suchou plovací vestu. Pouštíme kanoisty před sebe, my rafťáci pojedeme nakonec. Chybí nám jeden kanoista. „Kde je?“ „Stále v Benešově.  Odpojili vagóny a on si do nich nevlez.“

Cesta kanoistů

Zvěstem o 6 jezech, na které bychom měli po cestě narazit, věřil málokdo. Celkem záhy po startu jsme však narazili na první, naše vodácká srdce zaplesala a hnala se za dalšími. První kánoe nasadila vražedné tempo. A nikdo první polovinu cesty na ni nestačil. Po obědové pauze však došlo k přeskupení posádek kánoí za účelem „uštvání vedoucího zájezdu“ (první kanoe), což se nám občas i dařilo. Samozvaně jmenovaný kapitán zůstal kdesi „v prachu cesty“, ale možná to bylo tím, že jako jediný se za celých 20 km zvládl, dokonce dvakrát, cvaknout, čemuž předcházela slova: „Postavím se a okounku jak vypadá ten jez před námi…“ Sušení oblečení v dešti nelibě nesla spolujezdkyně „kapitána“ a to ještě netušila, že si to za chvíli zopakuje. Následoval přejezd přes tonoucího kolegu v „tekutém písku“, kdy pomoci se nedočkal, ale mohlo ho hřát u srdíčka zlepšení nálady ostatních. Závěrečnou tečkou a zpestřením našeho úporného snažení bylo sledování přistání soukromého vrtulníku na břehu řeky těsně před koncem cesty, což v některých Artiňačkách vzbudilo romantické představy, bohužel zůstalo jen u nich.

Cesta rafťáků

Holky dopředu, kluci dozadu. Šly jsem poslušně dopředu, akorát jsme zjistily, že vepředu je vlastně vzadu. Protože někdo chytře otočil raft obráceně. Nevadí, pak se vyměníme. Přestává pršet a svítí sluníčko. Svlékáme pláštěnky a bundy. Voda neteče. Pádlujeme jako diví, ale moc se nehýbeme. Začíná pršet. Oblékáme bundy a pláštěnky. Začíná foukat protivítr. Pádlujeme jako diví, ale stojíme na místě. Přestáváme pádlovat a vítr nás odfoukává zpátky. Dostáváme výtku, že špatně kormidlujeme. Začíná svítit sluníčko, bundy ani pláštěnky si nesundáváme. Dojela nás kanoi se ztraceným kolegou z Benešova. Za chvíli už kanoi nevidíme. Začíná pršet a padají kroupy. Jedeme se chovat pod strom. Strom moc netěsní. Začíná svítit sluníčko. Vyrážíme dál. Jezy zdatně překonáváme. Sjezdem anebo přenosem. Voda je příjemně teplá. Po třech hodinách máme „teprve“ půlku za sebou. Pauza na oběd a menší usušení na sluníčku. Vyrážíme dál. Stále to nejede. Předhání nás kachny. Ztrácíme motivaci, přestáváme pádlovat. Kluci začínají pít (více než před tím). Začíná se nám vyfukovat raft. Začínáme pádlovat. Dokonce i kluci. Předjíždíme jiný raft. Předjíždíme kachny. Získáváme novou motivaci. Sluníčko stále svítí. Kocháme se okolím. Máme před sebou poslední jez. Máme za sebou úspěšně poslední jez. Vidíme před sebou most, kde jsem tahali dřevo na oheň. Začínáme pádlovat jako diví. Stále to moc nejede, ale to nám nevadí, protože před sebou vidíme kemp. Zastavujeme se, abychom dojedli a dopili zbylé pochutiny na lodi. Vyrážíme do cíle. Po 20 km útrap konečně vylézáme z raftu, a už ho opravdu nikdy nechceme vidět.

Druhá noc v kempu

Čekání na dojezd rafťáků jsme si krátili odpočinkem v restauračním zařízení. Zvládli dorazit v čase vymezeném pro vrácení zapůjčených lodí ovšem se slovy, že raft už teda fakt nikdy… Chtěli jsme si zopakovat scénku z minulé noci se zbylými špekáčky, ovšem ty se zřejmě svého osudu zalekly a schovaly se nám neznámo kam. Zřejmě minulý večer hrály na schovku také, a jestli neumřely, schovávají se tam dodnes. Překvapivě opět začalo pršet. Někteří unavení jedinci usnuli velice záhy, někteří si sdělovali zážitky z vody v suchu v autě, a jen největší vytrvalci, déšť nedéšť, zapálili ohýnek a udržovali staré indiánské tradice.

voda artinvoda artin

Odjezd

Nechtělo se nám odjíždět. Vodácká zkušenost vyvolala dokonce takové nadšení, že několik kolegů v nejbližší době vyrazí zdolat Vltavu. Ovšem vzhledem k tomu, že nás vyprovázel další déšť, ochotně jsme se rozprchli domů. Matku přírodu jsme neukecali a i když jsem vyrazili na vodu v ten nejstudenější a nejmokřejší víkend v červnu, tak jsme si ho náramně užili 🙂