Nejhorší dovolená v mém životě​

Vše začalo už cestou tam. Vlekli jsme se 150kou po docela slušné, leč pouze tříproudové dálnici, namačkaní 3 ve VW Passatu, kde bylo nežitelných 22 stupňů. Sedm hodin cesty zamává s každým netrénovaným organismem, zvláště když jsem skoro 5 hodin prospal. Řidiči Michal a Michal jeli tak hrozně, že jsem až do Vídně neusnul (to bylo zhruba kolem 4té hodiny). Probudila mě až RZta (ani místní rallyoví specialisté Michalově jízdě nestačili), do které nás poslala jinak poměrně přesná navigace. Večer pak přinesl hřebíček do rakve v podobě ubytování! Po dlouhém dohadování na nás zbyl pouze apartmán s výměrou pouhých 100 m3, kde se podle hoteliérky měli vyspat 4 z nás.

Pitztal obyvák

Já s Vaškem jsme pak skončili v přízemní „kůlně“ s koupelnou, postelí a metrovou plazmovou televizí. Naštěstí nás cesta zmohla natolik, že už ve 3 hodiny ráno všichni z nás spali! (Vašek s Michalem by asi přišli ještě později, ale Pražské části naší výpravy zřejmě došlo pivo, takže jim nezbylo nic jiného než jít spát.)

Pitztal první večere

Druhý den jsme se vzbudili a už u snídaně bylo jasné, že to nebude dobré! Ke snídani paradoxně nebylo nic, ale podařilo se nám pouze ukrást pár plátků uzenin, sýr, vajíčka, různé marmelády, atd. nějakým „Švédům“ ze stolu. Paní domácí nás u toho sice zahlédla, ale když viděla naše nevyspalé a propadlé tváře, tak nám jídlo nechala a „Švédům“ jídlo doplnila. Další morovou ránou bylo počasí, obloha připomínala modrou obrazovku z Windows a bez slunečních brýlí se prakticky ani nedaly otevřít oči!

Pitztal kotva

Když jsme pak dorazili lanovko-vláčkem až na samotný ledovec, bylo dokonáno. Sjezdovky byly tak úzké, že by se na nich dokázalo otočit snad jen malé dopravní letadlo Airbus A380.

Pitztal sjezdovka

Ve sjezdovkách byly už odpoledne několikamilimetrové díry a fronty u vleků čítaly u 8- místných lanovek mnohdy i 10 lidí! Sjezdovky byly tak tak hrozné, že ti z nás, co na to měli, se jim radši vyhýbali a jezdili po neupravených svazích v okolí, ale to je na samostatné povídání! My obyčejní smrtelníci jsme se museli střemhlav vrhnout do přeplněných 200 metrů, nikoliv dlouhých, ale širokých sjezdovek, kde bylo tolik lyžařů, jako je prachových částic na centimetr čtvereční při výrobě mikroprocesorů.

Pitztal azuro

Navíc pří té světelné mlze, které panovala, se nezřídka člověku stalo, že přeletěl nějakou ze země vyčuhující překážku či skok (některé dosahovaly i několika metrů) s poměrně tvrdým dopadem.

Pitztal skoky

Časem jsme se trochu otrkali a zkusili i nějaké ty triky jako nesmírně těžký „HELM GRAB“ nebo „BOTA GRAB“. Pastí nejen na lyžaře pak byly několikametrové vlny, které nějaký vtipálek vyfrézoval přímo vedle „Snow parku“. Protože majitelé střediska si byly vědomi, že celý den není možné zde vydržet, doplnili do nabídky vyžití ještě U-rampu, měření rychlosti, sněžný bar a ježdění na pneumatikách. Nicméně ani tak nezabránili tomu, že ve 4 hodiny se všichni sbalili a hromadně utíkali z tohoto hrozného místa!

Pitztal gumy

My „moudřejší“ jsme tak učinili už o hodinu dřív, abychom se vyhnuli davům a hlavně abychom zkusili také trochu adrenalinu na lezení v ledech. Protože další zážitky byly natolik intenzivní, že je není možné popsat slovy, ponechám na někom ze svých kolegů, aby zkusili strastiplnou cestu hrůzostrašným kaňonem popsat.

Pitztal kanon

Pitztal led

A zachytit hrůzu ledolezců, kteří se snažili zuby nehty udržet na kluzké ledové stěně, aby neskončili zasypáni v hlubokém sněhu kdesi pod vodopádem, kde by nás jako muzejní kousek našli naši potomci za tisíce let. Abychom prohřáli zmrzlé kosti a zmírnili děs v našich očích, usedli jsme krátce po návratu do vyhřáté sauny a družném hovoru při uklidňující hudbě, jsme v houpacích lehátkách vzpomínali na prožitý den. Heslo dne znělo: „Zážitek nemusí být pozitivní, ale intenzivní!“ – autorem citátu je jeden nejmenovaný šéf ARTINu, shodou okolností můj jmenovec.

Pitztal my

Další dny pak ubíhaly v podobném gardu, jen strach a slunce se více zarývalo do našich tváří! Druhého dne bylo lyžování tak nesnesitelné, že nás do ledového kaňonu smrti následovala i nemalá skupina z Prahy (Adam, Andrea, Markéta, Martina a Veronika). Většina z nich bohužel netušila, co je čeká, takže nebylo divu, že o událostech, které je zde potkaly, nechtějí mluvit a při slově led jim mrznou kosti ještě dnes. Abychom zmírnili jejich utrpení, nabídli jsme jim možnost prohřát tělo i ducha v naší skromné, leč dobře vyhřáté sauně. Zařízení sauny bylo bohužel tak skromné, že chyběl i závěs ve sprše, takže holky musely unést pohled na naše modřinami posetá těla a my jsme na druhou stranu museli snést…

Pitztal_SaunaPohled na závěs ve vedlejší sprše! 🙁

Cesta zpět už byla rájem oproti pár dnům stráveným na Pitztálském ledovci. Honza Helán ukázal, že adrenalin mu není cizí ani za volantem automobilu, a zastínit se nenechali ani ostatní. Zvláštní poděkování Bohu pak patří za to, že jsme přežili Michalovu jízdu z Vídně do Brna – myslím, že jeho čas (za plného provozu a v noci) zůstane dlouho nepřekonán! Cituji řidiče: „Ony jsou tam dvě!“ Komentář z předjíždějícího manévru, kdy jsme se ve 150 vmáčkli mezi 2 auta, která jela tak 80 a měla mezi sebou krásná 2 parkovací místa, neboť proti nám se nebezpečně blížily 2 xenony jiného podobně pomalu jedoucího auta.

Pitztal pivo

PROSTĚ NENÍ DŮLEŽITÉ PŘEŽÍT, ALE ZŮČASTNIT SE!!!

PS: Prostě kdo nejel o nic nepřišel! 😉